pátek 19. prosince 2008

Advent...



Je to tak. Neumím to. Nemůžu tomu odolat. Letos to budou sice hodně improvizované Vánoce, ale i tak mě to přepadlo. Před pár dny jsem se rozhodla, že letos prožiju hezké Vánoce a to nehledě na okolnosti. A tak jsem šla, koupila větve a uvila advenťák. Sice na něm nejsou žádné přírodní plody (prostě ve městě nejsou po ruce), ale i tak z něj mám radost.
Parafrází na skutečnost je fakt, že mám půl hektaru lesa a větve na advenťák jsem kupovala v Tescu .. (smajlík, co se usmívá hořce..)

*****

Ještě pro obveselení přidávám fotku mého advenťáku z minulého roku. Ten je z větví z "mojeho" lesa. Na fotce je tak, jak vypadal 24.prosince. (Lépe řečeno, co z 24.prosince něj zbylo..)

:)

úterý 16. prosince 2008

Vánoce v Avignonu..


Skoro.
Nejde to jinak. Potřebuju nutně zresuscitovat stav svého účtu, tak s pomocí svých zlatých rukou, s pomocí dobré fantazie a s pomocí Boží trávím dny vyráběním a prodejem šperků.
V Avionu. Což je, ehm.. nákupní centrum.. v Brně.
Dříve bych si myslela, že trávit dobu předvánoční v nákupním centru, je to nejhorší, co se člověku může stát. Ale poslední dny si čím dál více uvědomuju, že je mi tam vlastně dobře.
Kdo nezažil, co to je, prodávat šperky na porno veletrhu, nemá šanci rozumnět :)
Možná to bude i tím, že poslední dobou výrazně klesly moje požadavky na život. . na prostředí, na události, na lidi. A tak zažívám takovou zvláštní proměnu. Třeba ten dav nakupujících lidí, co mi dřív připadal jako banda konzumentů a ignorantů, kteří vůbec, ale vůbec nic nechápou, mi teď přijde jako skrumáž docela obyčejných, vcelku vstřícných lidí.
Přestala mi vadit idea nakupování vánočních dárků, značkové hadry a mobily, tlačenice na poště a v tramvaji. Dříve jsem viděla v lidech neschopnost určit si cíl. Neschopnost převzít zodpovědnost. Teď z nich čichám a nasávám aroma jejich vlastních osudů a mám touhu nechat je přijít co nejblíž a otisknout je do sebe. Chtěla bych se od každého z nich učit něco z toho, o čem to tady všechno vlastně je.
Vždycky jsem nesnášela paneláky. Vadila mi ta nahečmanost lidských hnízd, papundeklové stěny a nedostatek soukromí. Teď v jednom bydlím a v tuhle chvíli bych to nevyměnila za nic. Cítím se tu.. ...obejmutá. Cítím ze všech stran kolem sebe živé rodiny. Děti, dospělé, starce. Životy ve všech barvách. Když odmykám dveře a vsoukávám se do chodby tohohle bytu, je mi, jako bych se vracela zpátky do lůna. Vnímám ty lidi, jak žijí kolem mě a mám pocit, jako by mě podpírali. Slýchávám dozvuky jejich každodenního života a je to, jako by mi vysílali zprávu, že to jde. Nahoře nad námi pláče sousedům miminko a pro mě je to důkaz, že je vůbec možné v tomhle životě a tomhle světě mít malé dítě. Cítím, jak všichni ti spoludýchající ráno vstávají, odcházejí, pak se vracejí z práce, dítě běží a dupe po podlaze, upadne hrnec, teče voda... a vím, že všichni z nich mají své překážky a sny. Že si každý z nich odžívá svoje vlastní ztráty. Tenhle rituál denních úkonů každý den opakují a já z toho čtu, že to berou. Přestože vědí, co všechno to znamená a obnáší, tak oni to berou i za tu cenu. A cítím z nich takovou odvahu, že se mi z toho podlamují kolena.

*****

Souvislosti (I)...

Isabel.
Isabel je žena-dívka s těžkým osudem. Rány v srdci a duši se jí obrazí v očích jako propasti a tvoří kolem ní auru statečnosti, ve které je krásná.
Isabel je žena, do které se zamiloval Šakal.
Náhle, prudce a vší silou, jako před šesti lety do mě. A najednou se stalo, že vše, co se tak dlouho
řešilo a nebylo lze s tím pohnout, je vyřešeno (jako před šesti lety), všechno uzavřeno (jako před šesti lety) a budoucnost krásná a růžová (jako ta naše budoucnost v minulosti).
Vše je nad slunce jasné, konečně se přišlo na to, jak je to správně. A v tomhle světle, je celých šest let spolubytí nejapně trapných, protože to bylo ještě tehdy, když jsme byli hloupí a nevěděli jsme, nechápali a nerozumněli životu.
Tu dobu je třeba s chápavým úsměvem blahosklonně odmávnout a co nejdřív zapomenout. Protože, kdo by si chtěl připomínat vlastní nedokonalost, žejo.

********
Otvírám oči. Otvírám je ještě víc, i když už jsou doširoka rozevřené. Ještě víc potřebuju. Mám pocit, jako bych měla přetažená přes bulvy ještě další víčka, která nejdou odtáhnout, i když jsou už ta svrchní víčka otevřená.
Ale já to potřebuju. Potřebuju se VIDĚT. Vidět se svýma vlastníma očima.
Potřebuju si seškrábat z očí tu přilepenou chlopeň, tu divnou clonu, totiž: pohled na sebe skrze oči člověka, se kterým jsem spojená.
Protože, pokud to neudělám, zmizím.
Cítím, v těle, v kůži, cítím, jak mizím v očích člověka, vedle kterého jsem se šest let probouzela. A je mi, jako kdybych průhledněla. Jako kdyby bylo vidět skrze mě. Jako bych už nebyla z masa, ale jenom obraz promítaný na zeď. Musím se občas prudce nadechnout. Abych si vzpomněla, že mám plíce. Štípu se do ruky, abych cítila, že ta ruka je skutečná. Potřebuju chodit v davu a vrážet do lidí a jenom v tom okamžiku, kdy do mě někdo vrazí, cítím, že jsem, že ten člověk neprojde skrz. Jakmile ten člověk poodejde, zase ten pocit skutečnosti ztrácím. Potřebovala bych, aby do mě vrazil nebo mě objal každý, koho potkám. Jenom tak vím, že to není iluze.
Potřebuju si vrátit sama sebe. Prosím o tu možnost, dovednost - mít, vidět, cítit sama sebe. Skrze sebe. Ne zase skrze někoho dalšího, kdo bude mít tu možnost, když na to přijde, vygumovat mě ze světa.

*****
Souvislosti (II)...

Horymír, rytíř bez bázně a hany.
Horymír je muž, do kterého jsem se zamilovala já. Ten člověk má jednu nádhernou vlastnost a to, že se o sebe nebojí. Před pár dny ze mne vyhnisaly bolesti posledních měsíců a já je v jeho náruči proměnila na litry slané vody. Od té doby je mi dobře. A mám chuť děkovat do nebes, že zrovna tenhle chlap se nepodlomí, že ho to neskolí, že to unese. Málokdy cítím tak velký vděk. A poslední dny se to objeví vždycky, když skládám hlavu na jeho levé rameno.
Tam já teď bydlím. To je můj nový domov.

úterý 2. prosince 2008

Přijď...


Přijď, přijď k mému jezeru, až budeš chtít naplnit svůj džbán.
Až nebudeš mít co dělat, až se ti zachce malátně posedět a nechat svůj džbán vznášet se na vodě, přijď, přijď k mému jezeru.
Travnatý svah je zelený a je tu divokých květin bez počtu.
Myšlenky se ti vykradou z temných očí jako ptáci z hnízda.
Závoj ti padne k nohám.
Přijď, přijď k mému jezeru.

Až se ti zachce zanechat hry a ponořit se do vody, přijď, přijď k mému jezeru.
Nech svůj modrý plášť na břehu, modrá voda tě přikryje a schová.
Vlny se budou stavět na špičky a líbat ti šíji a šeptat ti do uší.
Přijď, přijď k mému jezeru, až se ti zachce ponořit se do vody.

Musíš li se zbláznit a hledat ve vodě smrt,
přijď, přijď k mému jezeru.
Je chladné a bezedně hluboké.
Je temné jako spánek beze snů.
V jeho hlubinách slývají noci
a dny a ticho jsou písně.
Přijď, přijď k mému jezeru, chceš li se utopit ve vodách

Rabíndranáth Thákur, Zahradník

čtvrtek 20. listopadu 2008

Nákotníčky..


Když jdu sama na schůzku
ptáci nezpívají
vítr se ani nepohne
domy po obou stranách ulice mlčí
Jen nákotníčky mi vyzvánějí při každém kroku
a já se stydím

Když sedím na balkoně a poslouchám
kdy se ozvou jeho kroky
listí na stromech nešumí
a voda v řece je tichá
jako meč na kolenou hlídky, která usnula
Jen srdce mi divoce buší
a já nevím, jak je utišit

Když můj milý přijde a sedí vedle mne
když se mi chvěje tělo a víčka klesají
noc potemní, vítr zhasí lampu
a mraky zatáhnou přes hvězdy závoj
Jen klenot mi září na prsou a svítí
A já nevím, jak jej skrýt


Rabíndranath Thákur, Zahradník

úterý 11. listopadu 2008

V sauně


Minulou zimu jsem objevila saunu na Slávii. Získala si mě tím, že to není žádná výtahovka. Je velká tak, že i když přijde víc lidí, dá se tam ležet. Nějakou dobu pociťuju, že léto je vážně definitivně pryč a s podzimem už je to taky nahnuté, tak jsem zas jednou zavítala.
Sauna byla, s několika málo změnami (na skříňkách jsou místo čísel obrázky) taková, jakou jsem si ji pamatovala.
I průběh, aspoň ze začátku vcelku normální.
Svlíknu se, osprchuju se, namočím ručník a vejdu do sauny.
Saunující se starší paní: "Sem nemůžete s mokrým ručníkem!!"
Sleduju ručník, ze kterého kape na podlahu.
Já: "Vždyť to hned uschne."
Paní: "Ale vypařuje se to!!"
Nevím, co na to říct. Přijde mi v pořádku, že se to vypařuje.
Paní: "Taky sem musíte přijít dosucha vytřená."
Já: "Vždyť v tomhle vedru taky hned uschnu."
Paní: "Ale odpařuje se to z Vás!!!"
Furt nevím, co je na tom procesu špatně.
"Tohle je SUCHÁ sauna!!!" Reaguje paní na můj nechápavý výraz.
Já: "A když sem příjdu s mokrým ručníkem, tak z toho bude mokrá sauna?"
Paní: "Vypaří se to a bude tady pára!!!"
Já: "No... ....a (?)"
Paní: "Vy nevíte, co udělá voda ve sto stupních? Vy jste neměla fyziku?"
(Chci říct, že se přemění na vodní páru, ale váhám, protože paní se tváří, že voda při sto stupních se přemění na chlór.)
Furt nechápu, proč je ta pára tak špatná.
Paní: "Víte, jak pálí horká pára? To Vás ve škole neučili?"
"Jako že Vás bude pálit to, co se odpaří z toho ručníku?" Podezřívavě si prohlížím, do té doby neškodný kus textilu.
Paní: "Tohle je suchá sauna!! Já jsem si zaplatila suchou saunu, tak chci mít suchou saunu!!!"
Jsem z toho tak vedle, že ten mokřejší ručník odhodím na lavici před saunou a vejdu s tím sušším. V hlavě se mi vyrojila řada neřešitelných problémů.
A to si mám i vyfénovat vlasy? A když se osprchuju a pak se dosucha otřu ručníkem, tak ten ručník už nebude dost suchý, co pak?? A co vodní pára, kterou vydechuju??? A co když se začnu potit???????
Těžké otázky neunesu, tak je ventiluju, což paní rozlítí.
"Já jsem si zaplatila suchou saunu, tak chci mít suchou saunu!!! Jestli chcete saunu s párou, tak si běžte do Podolí!!!"
Heleme, informace!!!
"V Podolí je SAUNA S PÁROU????"
Miluju horkou páru. Zbožňuju, když se mi zakusuje do kůže.
(Nemůžu odolat té neúprosné invazi. Zavírám oči a je to tady. Mokrá kůže, čůrky potu si zvrhle razí cestu po těle. Dusné subtropické klima. Kuba. Těla dvou milenců, co se v šíleném tanci koupou ve svém potu..)
Ehmm.. ..odbíhám...
Já: "Ale já vždycky chodím do sauny s mokrým ručníkem a nikdy to nikoho nepálilo..(?)" (Kdybych té paní řekla, že si sebou většinou nosím petku s vodou a když je mi fakt vedro, tak si ji normálně leju na hlavu, tak by jí z toho asi švihlo.)
Paní: "Vy nevíte, že vodní pára ubližuje pokožce?!!"
Aha!! Konečně to mám!!
"Takže pára, co se odpaří z mého ručníku ublíží Vaší pokožce?"
Paní: "Jo! Proto je dobrá jedině SUCHÁ sauna. A Vy sem s tím ručníkem nesmíte. Přečtěte si pravidla!!"
Před tím, než jdu do sauny dělám různé věci. Hodně brečím. Hodně pracuju. Hodně něco řeším. Někde se úplně dobiju. (Proto se sem pak chodím rozkládat na atomy.) Ale ještě jsem ani jednou nečetla pravidla(!)
Paní: "Co děláte v sauně, když neznáte pravidla!? Já chodím do sauny už pětadvacet let!!!"
Aha. Jenže to se takhle nedá. Svět je strašně dynamický. Musíte se furt měnit. Musíte pořád přepisovat tu mapu. Jak zatuhnete na jednom bodě, tak je po Vás!!!
(Třeba začnete tvrdit, že teď je to, co bylo před pětadvaceti lety!!)
Chvíli je ticho.
Pak vejde do sauny další žena. V ruce má ručník, ze kterého kape na podlahu.
Paní: "Sem nesmíte s mokrým ručníkem!!"
Příchozí žena se nechápavě dívá. "Ale já ho měla na hlavu.."
Paní: "Jenže tohle je SUCHÁ sauna!!"
Žena odejde ze sauny odložit ručník.
Paní: "Já chodím do sauny už pětadvacet let a tohle jsem nezažila."
Já: "No a dneska hned dvakrát, to je pech, co?"
Pak už je jen ticho.
Dlouze se na tu paní dívám a po nějaké době se ve mě něco pohne. Když vidím, jak si škrabátkem zuřivě drhne špeky na břiše, mám pocit, že tomu strachu o pokožku, z pozice o jeden saunový schod výš a s o třicet let hebčí kůží, rozumím.
Uděláme každá tři saunová kolečka, paní si v průběhu stěžuje kamarádce na drzou mládež a pak se začne balit. Zpozorním, protože mě hrozně zajímá, co má ta paní pod ručníkem, kterým má obmotanou hlavu. Má tam SUCHÉ nebo MOKRÉ vlasy???
Mám pocit, že jakmile se to dovím, dojde mi něco hodně důležitého a celá ta věc dostane smysl. Těsně před tím, než ručník definitivně odmotá, zatajím dech.
Má tam igelit.

středa 5. listopadu 2008

Vracím se

Vracím se
ke svému starému jménu
a je to, jako bych se vracela
někam do druhé třídy
když jsem stála v tělocvičně
v jarmilkách a modrých trenkách
a byla k uzoufání neobratná
a někdo na mě tím mým jménem zavolal
a já se styděla

Zapomněla jsem!!
(zatímco jsem nosila nové jméno)

jaké to je, s tím starým vyrůst
a hrdě je nosit

A tak
když se mám rychle představit
váhám, které ze jmen použít
Jednoho jsem se vzdala
a k druhému ještě nedorostla

čtvrtek 30. října 2008

Porno den

Pokud jste někdo, kdo vyrábí šperky a NÁHODOU Vás napadne, že je to nuda mít šperky jen pro krk a uši, protože na těle (obvzláště ženském) je spousta krásných tvarů, které by si zasloužily být zdobeny a tím pádem vymyslíte Intimní šperky a NÁHODOU Vás napadne s tím jít na veletrh Erotica, tak se Vám může klíďo píďo stát tohle...



Zabírám svůj metřík čtvereční stojanem na obrazy vylepšeným o poličky a stoleček a vystavuju na černý samet svoje umělecká díla.
Brány hradu se otevírají a dovnitř proudí lidi. Teda.. ..kdo mohl vědět, že ve čtvrtek ráno přijdou hlavně úchyláci..
Místo mého stánku bylo určeno NÁHODOU přesně naproti velké obrazovce, na které běží porno. Takže se tu úchylové obzvláště shlukují. Jsou to normálně dědci v teplácích a flanelkách, co přijeli odněkud ze vsi a za tři stovky si vyrobili celodenní program. S pokračujícím časem se péčka střídají a já dělám kolem svého krámku se šperky ochranný kruh. Funguje.
Kolem druhé hodiny úchylové odešli na párek a rozjasnilo se. Bohužel se mi tím taky otevřel výhled na obrazovku. Zjišťuju, že zásoba péček k pouštění došla, tak to jedou znovu od začátku. Krize. Nesourodá skupina lidí dělá nějaké naprosto nepravděpodobné věci na nepravděpodobných místech. Ano, žena v záběru právě "prožívá" typicky mužský způsob orgasmu. Znovu se uvnitř rozčiluju, jak je možné, že ty ženy dovolí, aby se s nimi zacházelo podle jiných pravidel, než jsou vlastní jim samotným. Proč nedělají s muži to, co je vzrušuje, ale to, co si ONI MYSLÍ, že je vzrušuje, sakra.
Sakra, sakra.
Snažím se věnovat pozornost jiným věcem, ale i tak mám po pár hodinách pocit, že jediná věc, kterou spolu mohou muž a žena (a to jsem prudérní :) prožít, se podobá přetopenému parnímu stroji v chodu, těsně před výbuchem.

Trvá mi přesně půl dne, než mi dojde, že ty dívky, které hned vedle podepisují fotky a nechávají se fotit s muži, jsou aktérky promítaných filmů.
Poměrně křehká usmívající se dívka podepisuje někomu fotku a o metr vedle ji na obrazovce nějaký chlapík naprosto nemilosrdně jebe.
Mazec.

O kousek vedle je tyč a u ní se každé dvě hodiny střídají tři tanečnice. Mají pružná těla a ztuhlé tváře. Usmějí se jen, když se podívají na kolegyně. Jinak se vůbec nedívají na lidi, ale někam skrz ně, za ně, do dálky.
V devět večer, když už to balí, se ta svlíkací konečně oblékne do mikiny a do džín a vypadá jako úplně normální holka, akorát je něco strašně špatně. A mě při pohledu na ni napadá, že se občas stane, že se některé věci v člověku polámou a pak už to nejde zpátky.

Jestli vám můžu něco doporučit, tak to je, abyste tam nechodili. Opravdový život je mnohem, mnohem lepší.
Za těch dvanáct hodin tady dneska jsem viděla spoustu věcí. Ne všechno, ale hodně.
Ani jednou jsem neviděla polibek.
A co teprve pohled.
Nějak si po tom všem strašně moc uvědomuju, co se mnou udělá, když se na mě ten pravý člověk v pravou chvíli tak zadívá...

pondělí 27. října 2008

Je po bitvě



Konec

Je po bitvě

ještě se mi třesou nohy v kolenou
a sahám po meči, při sebemenším šramotu
..ale..

Je po bitvě

Ještě moc brzo na to, myslet dopředu
pořád mám před očima obraz usekaných paží
..ale..

Je to za námi
před několika údery srdce
to skončilo

Je po ní

Ne po bitvě
ale po celé téhle stoleté válce!!!

Teď
Je třeba dýchat
zvyknout si na to
že normální je nebojovat
Pokusit se rozvzpomenout
co bylo předtím

(Co se vlastně dělá
když se nebojuje ?!)
...

Je třeba
oplakat mrtvé a přepočítat ty, co přežili

Vylézt na kopec, rozhlédnout se a najít místo
Postavit nový domov

Naučit se
znovu se těšit
na obyčejné věci

Dovolit si
myslet na něco krásného

Znovu je najít
(životu prospěšné iluze)

Vydolovat ze sebe všechnu odvahu
rozpřáhnout náruč a uvítat

Začátek

Letím..



Moje chodidla
jsou rozřezaná
od věčného chození po hraně
Už neudělám ani krok
Skáču
Vítr mě bodá do očí
To s tím létáním, to se mi nezdálo, že ne..

pátek 17. října 2008

Jít do Tmy


Někdy zítra touhle dobou pro mě začne něco, čemu se říká pobyt ve tmě, terapie tmou nebo taky meditace ve tmě. Prakticky to probíhá tak, že se člověk nechá zavřít do světlu vzdorné chajdy, kde je vše základní, co potřebuje k týdennímu pobytu. Tam pak člověk tráví týden po tmě sám se sebou. Jednou za den přichází opatrovník, který přináší jídlo na celý den a je možné s ním promluvit o tom, co se v člověku děje.
Viděla jsem o tom před dvěma lety dokument. Zaujalo mě, s čím ti lidé potom lezli ven. Po týdnu ve Tmě začali dělat zásadní životní změny. Měnili profese, rozváděli se, rozhodli se k něčemu, k čemu se dlouho rozhodnout nemohli. Většina z nich se během pobytu ve Tmě setkala s něčím nebo někým důležitým ze sebe. Někomu se vynoří Smrt, někomu Ďábel. Rozhovory s nimi pak bývají dost zásadní.
Celé se to okoukalo od mnichů v Tibetu, kteří se za účelem prozření zavírají do sklepa třeba na sedm let. Po mnišství jsem nikdy netoužila, ale když jsem před pár týdny prošla kolem toho, že někdo ve Tmě byl, tak všechno ve mně začalo křičet "Ježišmarjá, vždyť tohle já strašně potřebuju!"
Nemám žádné promyšlené cíle. Celé to rozhodnutí, setrvat týden ve tmě, je čistě intuitivní. Nevím, co mi přinese. V tuto chvíli se jen strašně těším, až se do té Tmy ponořím a nebudu nic muset. Stulím se a Tma mě teple obejme.
Co bude pak, to se uvidí. V nejhorším budu improvizovat. Jako vždycky.

čtvrtek 16. října 2008

Něco se děje

Cítím divný klid. A vím, že uvnitř se něco děje. Jako by se něco chystalo ke skoku. Tak podivně mě brní mezi lopatkami. Chvílemi mám pocit, že mi snad začnou růst křídla.


To se mi snad jenom zdá..


Sedím u stolu a šiju velkou tašku na obraz. Najednou se mi zvedne hlava a oči zamíří někam ven.
Za oknem stojí na zemi veliká sojka a má v zobáku vlašský ořech. Poskakuje pár metrů ode mě, podívá se na mě a zase poskakuje. Už ví, že o ní vím, ale nebojí se. Neuletí, dál se co chvíli podívá na mě a provádí nějaký svůj sojčí tanec. Mám pocit, jako by se usmívala. Tančí, jako by mě chtěla na co nejdelší dobu upoutat. Jako by mi říkala, abych si jí pořádně, ale opravdu POŘÁDNĚ prohlédla a zapamatovala.
Jak dlouhou chvíli jsme spolu strávily nevím. A co mi přišla povědět, nad tím si taky marně lámu hlavu. Nerozumím tomu.
Ledaže...

středa 15. října 2008

Návštěva u Kočkiše


Včera a dneska jsem byla na návštěvě u Kočkiše. Kočkiš je totiž výborný kamarád a k tomu nadaný grafik, což se ocení, zvlášť ve chvíli, kdy člověk potřebuje udělat vizitky a reklamní poutač :)
Kočkiš je taky můj první láska ještě z doby kamenné. Projevuje se to různě.
  • Má pochopení pro každou moji špatnost.
  • Toleruje moji touhu po dokonalosti.
  • Zná mě tak dobře, že ho už nic nepřekvapí.
  • Když jsem vybalila fotku, kterou jsem chtěla mít na zadní straně vizitky, řekl: "To nejsou tvoje prsa" :)
Strávili jsme spolu odpoledne, večer, noc, ráno a další dopoledne. Udělali jsme všechnu tu grafiku (fakt díky moc, jseš skvělej!) a docela dobře se u toho bavili.
Kočkiš už mi málem představil svůj nový objev na poli lásky.. ..kdybych ovšem neměla zpoždění! Takhle jsem přijela a K. akorát mumlal, že mu před hodinou napsala, že to chce ještě zkusit se svým bývalým.
Ach jo. Zas jedna neučesaná...
Kočkiš zrovna úpěl, že tomu fakt nerozumí. Že mu ty baby vždycky líčí, jaké hrůzy zažívaly ve svém předchozím vztahu, pak chodějí chvíli s ním, načež se asi tak po měsíci rozmyslí, že se zase vrátí zpátky.
To je to se mnou tak strašný, že se radši vrátěj do tý hrůzy?..Já už fakt nevim, já tomu fakt nerozumim, můžeš mě to vysvětlit?
Tak to ti můžu vysvětlit docela přesně :) ..pár hodin jsme na tom nechali.
A večer jsme šli na koncert Václavka a Kočkiš si dal pivo, protože já přece, když se mi radí, do kterého pruhu mám najet a kdo má přednost na křižovatce, můžu řídit! A pak jsme ještě dodělávali grafiku a pak jsme šli spát a v noci se po nás procházely Kočkišovy kočky a ráno nás budily mňoukáním, co si jakože myslíme, že mají být o hladu, když je už půl osmé... a pak jsme šli do tiskárny a chlapík, co to tam měl v paži byl nadšený, že tak hezkou práci ještě nedělal (kdo mu taky dá po ránu do ruky fotky s prsama, žejo).. a vizitky i panel vyšly moc hezky, prostě kluci šikovný jsou to.
A pak jsme ještě kecali a jedli a pak už jsem šla na vlak.
Bylo to moc fajn, zažít zase takové to uvolněné brašulovství, moct říct úplně všechno a vědět, že se tomu rozumí a moct poslouchat a rozumět.
Dívám se teď na to, co jsme vyrobili a jsem moc spokojená. Jen bych chtěla udělat ještě velkou ceduli, na které by byl nápis: Sláva Kočkišům, ať žijí! :)

Ještě můžu


Předešlé dny..

Pracuju, brodím se, snažím se rozumět, pochopit.. ..umět nahlédnout, pojmenovat to, co cítím, být jednotná. Bojuju, abych si nelhala.
Nejvíc se potím, když se snažím rozlišit to, co opravdu cítím a co si opravdu myslím od toho, co CHCI, abych cítila a myslela si.
Chtěla bych stát s rozpřaženýma rukama a zakloněnou hlavou, ale od té doby, co se mi do levého boku zahryzla pochybnost, spotřebuju většinu síly na to, abych jenom stála. Ta zakousnutá mrcha mě nutí jít do předklonu. Ale já taky umím skousnout zuby a neudělat to. Nesmírně mi přitom pomáhá pětka vlevo nahoře, ačkoli už ji nemám.
Makám. Potřebuju si odpracovat svoje dluhy. Hledám. Hledám svou starou touhu, něhu a lásku. Někde tu sakra ve mně musí být. Chodím a odhazuju harampádí. Nořím se do bahna a snažím se je někde nahmatat. Přehazuju ty srágory lopatou, probíjím se vpřed, doleva a doprava, nahoru a dolu. Dovnitř. Někde tu doprdele musí být! Tiše křičím a vzpomínám, kdy jsem naposledy viděla jejich bledé odlesky.
Potřebuju, potřebuju se nutně ujistit, že dělám všechno, co můžu. Že prohledám absolutně každý temný kout sebe. A přitom slyším zevnitř bouřlivý výsměch, protože to uvnitř , že nevědomí neprohledám nikdy.

Nějak čím dál častěji pomýšlím na Tebe. Ne, že bych Ti někdy odemlívala Otče otčenáše, ale vzpomínám si na to, když ses naposledy objevil. Bylo to někdy před rokem. Mě bylo blbě a Tys mi dal ruku na čelo a já plakala úlevou.
Od té doby jsem Tvou přítomnost takhle blízko nezažila.
Nějak mám pocit, že je zase na čase. Že bych ten okamžik nadlidsky nepodmíněně milujícího obětí potřebovala znovu zažít. Tak.. ..kdybys to měl taky tak.. ..budu tady.
Neboj, ještě to jde. Dejchám. Ještě pořád vím, že to stojí zato.
Ještě můžu.

čtvrtek 9. října 2008

Pochyby

Pochybuju
Bože, já pochybuju
o bytostech blízkých

o těch nejbližších

A oni se kroutí v bolestech
a skučí strachy
a páteř se jim láme

pod tíhou mých pochyb

Pochybuju
pochybuju přestože rozumím
přestože chápu

(To proto, že si dobře pamatuju

Dobu kdy oni pochybovali o mně

a JÁ se kroutila v bolestech
JÁ skučela strachy
a MOJE páteř se lámala

pod tíhou JEJICH pochyb)

Přesto všechno
pochybuju
...

Bože

Dovol mi pochybovat

A dovol mi
abych dovolila

Aby ostatní
pochybovali o mně

úterý 7. října 2008

Hlas z dělohy

Krvácím
a je to k vzteku a pláči
je to tak v pořádku
a právě to mě na tom vadí nejvíc

Začíná mě vážně, vážně štvát
vše, co jsem se kdy dozvěděla o plánovaném rodičovství
ve chvíli, kdy bych nejradši porodila
kotě nebo štěně, to je jedno

Chce se mi
narvat do popelnice
všechny pilule, pesary a šprcky mého života
a dovolit si
ten kolosální průser

Pomilovat se na ulici
na křižovatce před domem
s prvním hasičem nebo řezníkem
(na tom vážně nezáleží)
kterého potkám

Jeho voda živá
by ve mně navždy zůstala
a já bych zpívala!!
jako Aneta Langerová
svůj oslavný song o spermatu

sobota 4. října 2008

Už jste si někdo..

..sám sobě trhal druhý zub?
Já dneska.
Jedinečný zážitek, vřele doporučuju. Uvědomila jsem si u toho spoustu věcí.

pátek 3. října 2008

Každý máme svého hrdinu

Dneska jsem byla v Praze.
Odpoledne jsem se, místo, abych jela domů, z náhlého popudu rozhodla, že půjdu ještě na jedno místo zjišťovat nějaké nezbytně nutné informace. Pochopitelně jsem se tam zasekla. A pak nějak nejel autobus.. ..a když pak jel, tak byla taková zácpa, že přijel do Městečka asi půl hodiny poté, co odjel poslední autobus domů do Vísky.
To by byla za normálních okolností pro člověka s mojí stopařskou minulostí příjemná výzva. Jenomže ona už byla tma a o zimě radši nemluvím.
Chvíli jsem mávala a pak zastavil chlapík, jenomže jel někam jinam. Pak jsem zase chvíli mávala a nezastavil nikdo, z čehož jsem usoudila, že už vážně nejsem vidět, protože jinak to přece neni možný.
Popošla jsem pod nejbližší pořádnou lampu (zaplať PB za ně) a zase jsem vesele zahmitala pravačkou. Né, že by to nějak jezdilo. Pak kolem prošly tři mladistvé Romky a měly zvědavé otázky. Docela mě to pobavilo. Pak dlouho nic. Pak zastavil další chlapík a zase jel někam jinam a pak zastavila žena a zrovna tak.
Teda já mám dneska smůlu..
Zjevně jsem ztratila stopařskou formu. Vybavila jsem si pár zaručených pravidel, jak prolomit smůlu na stopu a začala jsem uždibovat chleba.
A pak přijel On.
Když se mě zeptal, kam jedu a já řekla, že do Vísky, podíval se tak zvláštně někam za mě, chvíli mlčel a pak řekl odevzdaně: "Tak pojď."
Ten člověk měl v sobě zvláštní sílu. Něco takového vnímám v přítomnosti porodních bab. Krev a špínu. Život a smrt.
"Pás." Řekl, když jsem si místo připásání se smotávala vlasy do drdolu.
Vyjadřoval se vesměs jednoslovně. Trochu jsem se začala ptát. Zjistila jsem, že jede do vesnice pět kiláků před Vískou (ale hodí mě domů). Vyprávěla jsem svoji dnešní patálii s autobusem.
"Studuješ v Praze?"
(Smích..) "Dávno ne."
Pak jsem se ho zeptala, co dělá.
No jasně!!! Že mi to nedošlo hned!!
JE TO HASIČ!!!!!!!!
Archetypální hrdina, zachránce, co vynáší v náruči z hořících domů ženy a děti!!!
Proto je mi vedle něj tak dobře..
Řekla jsem mu, co si myslím o hasičích a on se smál až plácal do volantu.
Pak už jsme dojeli do Vísky a já mu řekla, že je moc hodnej a že zase zachránil jednu duši (a že vím, že vlastně nemohl jinak) a že ať mu to brzy někdo oplatí.
A pak jsem přišla domů a vítal mě tu psoid a kočkoidi, co je tady hlídám a krmím, než zase přijedou zpátky Tvůrci Hmoty*.



*Tvůrci Hmoty = rodiče, zabývající se vývojem keramických hmot, toho času na dovolené.

čtvrtek 2. října 2008

Myšlenky o samotě


Včera odjel Šakal. Nabídla jsem mu jablka a ořechy na cestu. Řekl, že je má přece i doma. Ale že si ode mne vezme, co mu dám.
Dala jsem mu ty jablka a ořechy.
Osaměla jsem a cítím úlevu, že nemusím nést tíhu Šakalova obětí (a všech jeho objetí..!).
Spím sama v posteli.. ..konečně spím! Rovnám si záda, obratel po obratli, protože už se nemusím hrbit pod nákladem Šakalovy bolesti. Říkám si.. ..kdy už se to sakra konečně naučím?! Kdy už přestanu odžívat cizí rány?! Kdy už si to přestanu brát všechno na sebe?! ..Když je někdo v háji z toho, že to mám jinak, než by si přál, tak je to přece jeho osud, ne?
...
Nemůžu si zvyknout na napuchlou dáseň. Pětka vlevo nahoře mi chce naléhavě něco říct. Hledala jsem, co se somatizuje bolestí zubů. Prý rozhodování. Hmm.
Mysím, že až ten zub vyflusnu, bude všechno jinak.
Budu vědět, že si nejsem jistá rozhodnutími, která dělám, ale nebude mi to vadit. Budu umět přehodnocovat události bez toho, aby mě zatěžovaly původní záměry.
Ono je to totiž zatraceně těžké.
..Jít svým směrem, kopat za něj a obhajovat ho před celým světem, brečet za něj a plivat krev, vybudovat podle něj celý svůj vnější a vnitřní svět a pak se najednou rozhodnout, že už to všechno nechci, že to všechno chci nějak úplně jinak.
To je totiž, jako bych říkala, že to všechno, co jsem udělala a co jsem si myslela, bylo nějak blbě, žejo. A kdo tohle umí. (Já ne.)
Obdivuju lidi, kteří mění směry a netrvají na správnosti původního. Ty, kteří dokážou roky dřít pro nějakou svoji vizi, investovat všechnu svoji sílu a pak jednoho dne říct: "Tudy ne, přátelé" a s lehkostí, nikoli zdrcením se pustit novou cestou.
Chtěla bych mít dost sebedůvěry na to, abych dovedla nelpět na tom, co už jsem dokázala.
Opustila jsem Radost proto, abych nežila v paralelních světech.
Ale stejně v nich žiju.
Vím to. Protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych Kea.

Svoboda slov


Zjistila jsem, že mám nastaven zákaz anonymních komentářů.
To jsem tedy opravdu neměla v úmyslu.
Zákaz zrušen, buďte sami sebou.

středa 1. října 2008

Miluju spamy


..krásně se z nich tvoří absurdní poezie..



Normal sexual life

Mad woman screams at man
I need you
Oh I need you...
I want you, my hero

She knows well what really matters
Your life
Your luck
Your home

Release your fantasies tonight
Stop mucking around with your tinypecker
Generate interest by turning rock hard
Prove her your true masculinity

Make her wet and crazy
Touch her deeper than ever before
She will be beging for your big hard piece of meat
She will want to wrap her lips around your new sha...

...Good..

Get what you want here
Bring joy to your life
Pink and shaven..
Save your marriage with rocking sex


from sweet cat

(Important notice:
..i need you)

Báseň je sestavena z názvů spamů, které mi přišly za poslední měsíc a půl.

úterý 30. září 2008

Saudkova věrnost a láska


Včera jsem jela do Prahy. Bylo časně ráno, zima jak v psírně, mlha.
Na jedné křižovatce jsem se podívala doprava a...
..z mlhy se vynořovaly obrysy spící krajiny, proříznuté opuštěnou hlavní silnicí a uprostřed té šedé silnice stála obrovská, nádherná, hrdě vzpřímená labuť!!!
Dívala se na mě a ani se nepohnula.
Byla v tom taková absurdní krása. Jako ze sna. Nebo ze Saudkovy vyvedené fotky.
Ten obraz ve mně zůstal a pořád se mi vracel. Až mi to nedalo a vygůglovala jsem si, co symbolizuje labuť.
Že prej lásku a věrnost.
Aha.

pondělí 29. září 2008

Doba ledová

Přichází
to cítím
to se pozná
z drobných příznaků
jako, že jsem se začala mýt ve studené vodě
nebo, že mi přestaly chutnat meruňkové dukáty

Zneklidňují mne
věci, které se opakují
(třeba Božena Zbranková
která se objevuje na druhé straně Reflexu
a to v jakékoli domácnosti!!)

Učím se
přijímat moudrá rozhodnutí
spolykat všechnu jejich hořkost
a nevyzvracet při tom
žaludek, plíce a slezinu

Je povoleno
zamilovat se
jen jednou za geologické období
a doba ledová
ta se nepočítá
to je time out

Byla jsem připravena na bolest
ale znovu mě překvapila
pětka vlevo nahoře

Nebudu tě líbat
ale oklovávat
za nápad o rozdělených manželských postelích
ve chvíli, kdy potřebuju
být drcena obětím
kolem ramen, pasu a kotníků
...
abych neutekla