Skoro.
Nejde to jinak. Potřebuju nutně zresuscitovat stav svého účtu, tak s pomocí svých zlatých rukou, s pomocí dobré fantazie a s pomocí Boží trávím dny vyráběním a prodejem šperků.
V Avionu. Což je, ehm.. nákupní centrum.. v Brně.
Dříve bych si myslela, že trávit dobu předvánoční v nákupním centru, je to nejhorší, co se člověku může stát. Ale poslední dny si čím dál více uvědomuju, že je mi tam vlastně dobře.
Kdo nezažil, co to je, prodávat šperky na porno veletrhu, nemá šanci rozumnět :)
Možná to bude i tím, že poslední dobou výrazně klesly moje požadavky na život. . na prostředí, na události, na lidi. A tak zažívám takovou zvláštní proměnu. Třeba ten dav nakupujících lidí, co mi dřív připadal jako banda konzumentů a ignorantů, kteří vůbec, ale vůbec nic nechápou, mi teď přijde jako skrumáž docela obyčejných, vcelku vstřícných lidí.
Přestala mi vadit idea nakupování vánočních dárků, značkové hadry a mobily, tlačenice na poště a v tramvaji. Dříve jsem viděla v lidech neschopnost určit si cíl. Neschopnost převzít zodpovědnost. Teď z nich čichám a nasávám aroma jejich vlastních osudů a mám touhu nechat je přijít co nejblíž a otisknout je do sebe. Chtěla bych se od každého z nich
učit něco z toho, o čem to tady všechno vlastně je.
Vždycky jsem nesnášela paneláky. Vadila mi ta nahečmanost lidských hnízd, papundeklové stěny a nedostatek soukromí. Teď v jednom bydlím a v tuhle chvíli bych to nevyměnila za nic. Cítím se tu.. ...
obejmutá. Cítím ze všech stran kolem sebe živé rodiny. Děti, dospělé, starce. Životy ve všech barvách. Když odmykám dveře a vsoukávám se do chodby tohohle bytu, je mi, jako bych se vracela zpátky do lůna. Vnímám ty lidi, jak žijí kolem mě a mám pocit, jako by mě podpírali. Slýchávám dozvuky jejich každodenního života a je to, jako by mi vysílali zprávu, že
to jde. Nahoře nad námi pláče sousedům miminko a pro mě je to důkaz, že
je vůbec možné v tomhle životě a tomhle světě mít malé dítě. Cítím, jak všichni ti spoludýchající ráno vstávají, odcházejí, pak se vracejí z práce, dítě běží a dupe po podlaze, upadne hrnec, teče voda... a vím, že všichni z nich mají své překážky a sny. Že si každý z nich odžívá svoje vlastní ztráty. Tenhle rituál denních úkonů každý den opakují a já z toho čtu, že
to berou. Přestože vědí, co všechno to znamená a obnáší, tak
oni to berou i za tu cenu. A cítím z nich takovou odvahu, že se mi z toho podlamují kolena.
*****
Souvislosti (I)...
Isabel.
Isabel je žena-dívka s těžkým osudem. Rány v srdci a duši se jí obrazí v očích jako propasti a tvoří kolem ní auru statečnosti, ve které je krásná.
Isabel je žena, do které se zamiloval Šakal.
Náhle, prudce a vší silou, jako před šesti lety do mě. A najednou se stalo, že vše, co se tak dlouho
řešilo a nebylo lze s tím pohnout, je vyřešeno (jako před šesti lety), všechno uzavřeno (jako před šesti lety) a budoucnost krásná a růžová (jako ta naše budoucnost v minulosti).
Vše je nad slunce jasné, konečně se přišlo na to, jak je to správně. A v tomhle světle, je celých šest let spolubytí nejapně trapných, protože to bylo ještě tehdy, když jsme byli hloupí a nevěděli jsme, nechápali a nerozumněli životu.
Tu dobu je třeba s chápavým úsměvem blahosklonně odmávnout a co nejdřív zapomenout. Protože, kdo by si chtěl připomínat vlastní nedokonalost, žejo.
********
Otvírám oči. Otvírám je ještě víc, i když už jsou doširoka rozevřené. Ještě víc potřebuju. Mám pocit, jako bych měla přetažená přes bulvy ještě další víčka, která nejdou odtáhnout, i když jsou už ta svrchní víčka otevřená.
Ale já to potřebuju. Potřebuju se VIDĚT.
Vidět se svýma vlastníma očima. Potřebuju si seškrábat z očí tu přilepenou chlopeň, tu divnou clonu, totiž:
pohled na sebe skrze oči člověka, se kterým jsem spojená.Protože, pokud to neudělám, zmizím.
Cítím, v těle, v kůži, cítím, jak mizím v očích člověka, vedle kterého jsem se šest let probouzela. A je mi, jako kdybych průhledněla. Jako kdyby bylo vidět skrze mě. Jako bych už nebyla z masa, ale jenom obraz promítaný na zeď. Musím se občas prudce nadechnout. Abych si vzpomněla, že mám plíce. Štípu se do ruky, abych cítila, že ta ruka je
skutečná. Potřebuju chodit v davu a vrážet do lidí a jenom v tom okamžiku, kdy do mě někdo vrazí, cítím, že
jsem, že ten člověk neprojde skrz. Jakmile ten člověk poodejde, zase ten pocit skutečnosti ztrácím. Potřebovala bych, aby do mě vrazil nebo mě objal každý, koho potkám. Jenom tak vím, že to není iluze.
Potřebuju si vrátit sama sebe. Prosím o tu možnost, dovednost - mít, vidět, cítit sama sebe. Skrze sebe. Ne zase skrze někoho dalšího, kdo bude mít tu možnost, když na to přijde, vygumovat mě ze světa.
*****
Souvislosti (II)...
Horymír, rytíř bez bázně a hany.
Horymír je muž, do kterého jsem se zamilovala já. Ten člověk má jednu nádhernou vlastnost a to, že se o sebe nebojí. Před pár dny ze mne vyhnisaly bolesti posledních měsíců a já je v jeho náruči proměnila na litry slané vody. Od té doby je mi dobře. A mám chuť děkovat do nebes, že zrovna tenhle chlap se nepodlomí, že ho to neskolí, že to unese. Málokdy cítím tak velký vděk. A poslední dny se to objeví vždycky, když skládám hlavu na jeho levé rameno.
Tam já teď bydlím. To je můj nový domov.
