Včera odjel Šakal. Nabídla jsem mu jablka a ořechy na cestu. Řekl, že je má přece i doma. Ale že si ode mne vezme, co mu dám.
Dala jsem mu ty jablka a ořechy.
Osaměla jsem a cítím úlevu, že nemusím nést tíhu Šakalova obětí (a všech jeho objetí..!).
Spím sama v posteli.. ..konečně spím! Rovnám si záda, obratel po obratli, protože už se nemusím hrbit pod nákladem Šakalovy bolesti. Říkám si.. ..kdy už se to sakra konečně naučím?! Kdy už přestanu odžívat cizí rány?! Kdy už si to přestanu brát všechno na sebe?! ..Když je někdo v háji z toho, že to mám jinak, než by si přál, tak je to přece jeho osud, ne?
...
Nemůžu si zvyknout na napuchlou dáseň. Pětka vlevo nahoře mi chce naléhavě něco říct. Hledala jsem, co se somatizuje bolestí zubů. Prý rozhodování. Hmm.
Mysím, že až ten zub vyflusnu, bude všechno jinak.
Budu vědět, že si nejsem jistá rozhodnutími, která dělám, ale nebude mi to vadit. Budu umět přehodnocovat události bez toho, aby mě zatěžovaly původní záměry.
Ono je to totiž zatraceně těžké.
..Jít svým směrem, kopat za něj a obhajovat ho před celým světem, brečet za něj a plivat krev, vybudovat podle něj celý svůj vnější a vnitřní svět a pak se najednou rozhodnout, že už to všechno nechci, že to všechno chci nějak úplně jinak.
To je totiž, jako bych říkala, že to všechno, co jsem udělala a co jsem si myslela, bylo nějak blbě, žejo. A kdo tohle umí. (Já ne.)
Obdivuju lidi, kteří mění směry a netrvají na správnosti původního. Ty, kteří dokážou roky dřít pro nějakou svoji vizi, investovat všechnu svoji sílu a pak jednoho dne říct: "Tudy ne, přátelé" a s lehkostí, nikoli zdrcením se pustit novou cestou.
Chtěla bych mít dost sebedůvěry na to, abych dovedla nelpět na tom, co už jsem dokázala.
Opustila jsem Radost proto, abych nežila v paralelních světech.
Ale stejně v nich žiju.
Vím to. Protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych Kea.
Dala jsem mu ty jablka a ořechy.
Osaměla jsem a cítím úlevu, že nemusím nést tíhu Šakalova obětí (a všech jeho objetí..!).
Spím sama v posteli.. ..konečně spím! Rovnám si záda, obratel po obratli, protože už se nemusím hrbit pod nákladem Šakalovy bolesti. Říkám si.. ..kdy už se to sakra konečně naučím?! Kdy už přestanu odžívat cizí rány?! Kdy už si to přestanu brát všechno na sebe?! ..Když je někdo v háji z toho, že to mám jinak, než by si přál, tak je to přece jeho osud, ne?
...
Nemůžu si zvyknout na napuchlou dáseň. Pětka vlevo nahoře mi chce naléhavě něco říct. Hledala jsem, co se somatizuje bolestí zubů. Prý rozhodování. Hmm.
Mysím, že až ten zub vyflusnu, bude všechno jinak.
Budu vědět, že si nejsem jistá rozhodnutími, která dělám, ale nebude mi to vadit. Budu umět přehodnocovat události bez toho, aby mě zatěžovaly původní záměry.
Ono je to totiž zatraceně těžké.
..Jít svým směrem, kopat za něj a obhajovat ho před celým světem, brečet za něj a plivat krev, vybudovat podle něj celý svůj vnější a vnitřní svět a pak se najednou rozhodnout, že už to všechno nechci, že to všechno chci nějak úplně jinak.
To je totiž, jako bych říkala, že to všechno, co jsem udělala a co jsem si myslela, bylo nějak blbě, žejo. A kdo tohle umí. (Já ne.)
Obdivuju lidi, kteří mění směry a netrvají na správnosti původního. Ty, kteří dokážou roky dřít pro nějakou svoji vizi, investovat všechnu svoji sílu a pak jednoho dne říct: "Tudy ne, přátelé" a s lehkostí, nikoli zdrcením se pustit novou cestou.
Chtěla bych mít dost sebedůvěry na to, abych dovedla nelpět na tom, co už jsem dokázala.
Opustila jsem Radost proto, abych nežila v paralelních světech.
Ale stejně v nich žiju.
Vím to. Protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych Kea.
4 komentáře:
Myslím si, že dokud nebude mít na tenhle blog přístup Šakal nebo dokud ho nesmažeš, nepohneš se z místa. Možná takhle můžeš být trochu šťastná, ale ne opravdu šťastná a volná. To je můj názor,ale možná se pletu.
Ay.
Jo, asi jo. Několik let jsem si myslela, že ten "skutečný" svět neunese ten můj paralelní myšlenkový. Neboli: když mi v tom skutečném není úplně dobře, vytvořím si k tomu svět z představ, ve kterém se může všechno. Ale mám u toho silný pocit, že moje blízké okolí (Šakal, rodina, blízcí přátelé) by nějak neunesli ten můj paralelní svět. Tedy to, co si OPRAVDU myslím a co OPRAVDU cítím.
Ta nemožnost propojení těch dvou světů je hrozně nepříjemná. Před pár dny jsem je pustila trochu na sebe a byl to hroznej mazec.
Tenhle blog je zase můj vlastní svět, vím to. Už nějakou dobu se odhodlávám zveřejnit ho před Šakalem i za cenu toho, že ho možná neunese.
No, já tomu rozumím. Je to drsný, ale člověk by měl být k sobě uprímný a měl by si říct, jestli se opravdu bojí o toho druhého, že neunese nebo se bojí vlastně o sebe... že o toho druhého příde... Tak mě napadá... jestli ale o něj nezačal přicházet už v tu chvíli, kdy začali vznikat paralelní světy... Nevím, přemýšlím, nemám vyzkoušeno, jen to tak teď cítím... Vlastně mám vyzkoušeno... a vím, že u mě to tak je.
Ay.
Čau, tady je Šakal.
Keo, to že mi nic neřekneš, neustále se skrejváš, uhejbáš pohledem a utíkáš někam pryč je to vůbec nejhorší co můžeš směrem ke mně dělat. Něco o síle atomovky, hozený přímo mezi nás. Je ovšem pravda, že když ze svý ulity vylezeš a otevřeš se, je to jen o málo slabší, tak asi jako výbuch Krakatoa. A já neumím říct, jestli přežiju. I tak je ale lepší rychle zemřít než se léta smažit.
Vlk
Okomentovat