Na černo

Začalo to tím, že jsem čtyři měsíce jezdila šalinou a ani jednou nepotkala revizora. Vznikl ve mně pocit, že v Brně prostě revizoři nejsou a tudíž je nesmysl kupovat šalinkartu.
Tak 15.dubna padlo rozhodnutí, že budu jezdit na černo. Od té doby jsem potkala revizora už čtyřikrát :) ale platila jsem jen jednou (!) ..

Poprvé přišel nečekaně zezadu a trefil mě přímo do zad. Docela koukal, že se s ním nehádám a chladnokrevně platím.
Podruhé šel od předu tou dvojitou propojenou šalinou a nestihl ke mně dojít do další zastávky (červená na semaforech někdy pěkně pálí!)...
Potřetí nastoupil do šaliny a já ho poznala a vystoupila fofrem.
A počtvrté (dneska) mě prostě přehlédl a nezkontroloval...
To znamená, že jsem po třech měsících pořád 950 kč v plusu.

Za tu dobu, co se školím v černém pasažérství jsem ale zjistila, že nejde o peníze. Zní to banálně, ale učím se u toho.
Nejdřív jsem prostě dělala jako že nic, myslela na něco jiného, abych nebyla nervózní, četla jsem si. Ale pak jsem se rozhodla vzít zodpovědnost za to, co dělám. Tak jezdím na černo vědomě. Znamená to, že jsem si i přiznala, že se bojím. Ta malá ve mně má fakt strach. A ta velká, vždycky, když to zjistí učí tu malou říkat "Pche!!!" nahlas a od plic, dokud se jí neroztáhne pusa do úsměvu a strach nezmizí. Takže se prostě učím se nebát, nepodělat se z toho, že může přijít nějaký strašák a chytit mě.
Mám zato, že většina lidí si štípe lístky ne proto, že by chtěla být poctivá, ale proto, že na to prostě nemá nervy. A já si ty nervy trénuju.

Pak se taky učím všímat si lidí.
Několik revizorů už poznám, tak vždycky koukám, kdo už v tramvaji je a kdo přistupuje. Neuvěřitelně si u toho bystřím smysly.
Začalo mě to dost bavit. Občas mám sice (jako dneska) malej infarkt, ale stojí to za to.
Většina lidí je v tramvaji ráno otrávená, že musí jet do práce, ale já nejsem, já mám dobrodrůžo.

Našla jsem svůj klan!

Od doby mé školní docházky začalo být zjevné, že v mnohém nezapadám. Neumím, nejsem schopná a prostě nezvládám plnit úlohy, nemám li svojí vlastní hodně hutnou motivaci. Třeba chodit do práce jsem se nenaučila a ví se, že jsem se o to pokoušela několikrát.
Vždycky to má stejný průběh. Někam nastoupím, nejdřív nic neumím, pak se všechno naučím a mám spoustu nápadů, co a jak by se dalo dělat.. ..pak narazím na to, že to přeci nejde.. Pak je vždycky nějaký šéf, který má tolik práce, že nestačí vnímat, co dělám a kolik toho dělám a jak..
..takhle párkrát do něčeho nadarmo naperu energii a je to. Motivace je v háji a v tu chvíli se začínám už jen tak ploužit, znechucuje mě už jakákoli činnost a čím dál víc se flákám.. ..a to je konec.

Těch pokusů už bylo X a nejdelší trval 9 měsíců a vždycky to dopadlo stejně. Vážně už jsem si začala myslet, že je se mnou všechno špatně. Jakto, že to jiní zvládají?!! (..Frustrace..)

Až teď jsem se někde dočetla jaký je rozdíl mezi člověkěm typu zaměstnanec a člověkěm typu rozený podnikatel a vyjasnilo se mi.
Například úplně jasná definice: Pro podnikatele je stokrát důležitější svoboda než jistota.
Nebo:
Podnikatel je člověk, který dokáže přežít i když nemá vůbec žádné peníze, proto ho tolik neděsí představa, že o pravidelný příjem přijde.." a několik dalších vět, pod které bych se mohla z fleku podepsat. Ještě tam byly popsané povahové vlastnosti rozených podnikatelů, které na mě pasují jak moje vlastní kůže.

Ulevilo se mi. Není na mě nic špatně. Jen jsem se snažila podobat lidem kolem sebe.
A vlastně, teď mi dochází, že od té doby, co jsem na vlastní noze, je mi nebývale dobře.
Jsem doma, jsem v pořádku.
Našla jsem svůj klan.