Dneska jsem byla v Praze.
Odpoledne jsem se, místo, abych jela domů, z náhlého popudu rozhodla, že půjdu ještě na jedno místo zjišťovat nějaké nezbytně nutné informace. Pochopitelně jsem se tam zasekla. A pak nějak nejel autobus.. ..a když pak jel, tak byla taková zácpa, že přijel do Městečka asi půl hodiny poté, co odjel poslední autobus domů do Vísky.
To by byla za normálních okolností pro člověka s mojí stopařskou minulostí příjemná výzva. Jenomže ona už byla tma a o zimě radši nemluvím.
Chvíli jsem mávala a pak zastavil chlapík, jenomže jel někam jinam. Pak jsem zase chvíli mávala a nezastavil nikdo, z čehož jsem usoudila, že už vážně nejsem vidět, protože jinak to přece neni možný.
Popošla jsem pod nejbližší pořádnou lampu (zaplať PB za ně) a zase jsem vesele zahmitala pravačkou. Né, že by to nějak jezdilo. Pak kolem prošly tři mladistvé Romky a měly zvědavé otázky. Docela mě to pobavilo. Pak dlouho nic. Pak zastavil další chlapík a zase jel někam jinam a pak zastavila žena a zrovna tak.
Teda já mám dneska smůlu..
Zjevně jsem ztratila stopařskou formu. Vybavila jsem si pár zaručených pravidel, jak prolomit smůlu na stopu a začala jsem uždibovat chleba.
A pak přijel On.
Když se mě zeptal, kam jedu a já řekla, že do Vísky, podíval se tak zvláštně někam za mě, chvíli mlčel a pak řekl odevzdaně: "Tak pojď."
Ten člověk měl v sobě zvláštní sílu. Něco takového vnímám v přítomnosti porodních bab. Krev a špínu. Život a smrt.
"Pás." Řekl, když jsem si místo připásání se smotávala vlasy do drdolu.
Vyjadřoval se vesměs jednoslovně. Trochu jsem se začala ptát. Zjistila jsem, že jede do vesnice pět kiláků před Vískou (ale hodí mě domů). Vyprávěla jsem svoji dnešní patálii s autobusem.
"Studuješ v Praze?"
(Smích..) "Dávno ne."
Pak jsem se ho zeptala, co dělá.
No jasně!!! Že mi to nedošlo hned!!
JE TO HASIČ!!!!!!!!
Archetypální hrdina, zachránce, co vynáší v náruči z hořících domů ženy a děti!!!
Proto je mi vedle něj tak dobře..
Řekla jsem mu, co si myslím o hasičích a on se smál až plácal do volantu.
Pak už jsme dojeli do Vísky a já mu řekla, že je moc hodnej a že zase zachránil jednu duši (a že vím, že vlastně nemohl jinak) a že ať mu to brzy někdo oplatí.
A pak jsem přišla domů a vítal mě tu psoid a kočkoidi, co je tady hlídám a krmím, než zase přijedou zpátky Tvůrci Hmoty*.
*Tvůrci Hmoty = rodiče, zabývající se vývojem keramických hmot, toho času na dovolené.
Odpoledne jsem se, místo, abych jela domů, z náhlého popudu rozhodla, že půjdu ještě na jedno místo zjišťovat nějaké nezbytně nutné informace. Pochopitelně jsem se tam zasekla. A pak nějak nejel autobus.. ..a když pak jel, tak byla taková zácpa, že přijel do Městečka asi půl hodiny poté, co odjel poslední autobus domů do Vísky.
To by byla za normálních okolností pro člověka s mojí stopařskou minulostí příjemná výzva. Jenomže ona už byla tma a o zimě radši nemluvím.
Chvíli jsem mávala a pak zastavil chlapík, jenomže jel někam jinam. Pak jsem zase chvíli mávala a nezastavil nikdo, z čehož jsem usoudila, že už vážně nejsem vidět, protože jinak to přece neni možný.
Popošla jsem pod nejbližší pořádnou lampu (zaplať PB za ně) a zase jsem vesele zahmitala pravačkou. Né, že by to nějak jezdilo. Pak kolem prošly tři mladistvé Romky a měly zvědavé otázky. Docela mě to pobavilo. Pak dlouho nic. Pak zastavil další chlapík a zase jel někam jinam a pak zastavila žena a zrovna tak.
Teda já mám dneska smůlu..
Zjevně jsem ztratila stopařskou formu. Vybavila jsem si pár zaručených pravidel, jak prolomit smůlu na stopu a začala jsem uždibovat chleba.
A pak přijel On.
Když se mě zeptal, kam jedu a já řekla, že do Vísky, podíval se tak zvláštně někam za mě, chvíli mlčel a pak řekl odevzdaně: "Tak pojď."
Ten člověk měl v sobě zvláštní sílu. Něco takového vnímám v přítomnosti porodních bab. Krev a špínu. Život a smrt.
"Pás." Řekl, když jsem si místo připásání se smotávala vlasy do drdolu.
Vyjadřoval se vesměs jednoslovně. Trochu jsem se začala ptát. Zjistila jsem, že jede do vesnice pět kiláků před Vískou (ale hodí mě domů). Vyprávěla jsem svoji dnešní patálii s autobusem.
"Studuješ v Praze?"
(Smích..) "Dávno ne."
Pak jsem se ho zeptala, co dělá.
No jasně!!! Že mi to nedošlo hned!!
JE TO HASIČ!!!!!!!!
Archetypální hrdina, zachránce, co vynáší v náruči z hořících domů ženy a děti!!!
Proto je mi vedle něj tak dobře..
Řekla jsem mu, co si myslím o hasičích a on se smál až plácal do volantu.
Pak už jsme dojeli do Vísky a já mu řekla, že je moc hodnej a že zase zachránil jednu duši (a že vím, že vlastně nemohl jinak) a že ať mu to brzy někdo oplatí.
A pak jsem přišla domů a vítal mě tu psoid a kočkoidi, co je tady hlídám a krmím, než zase přijedou zpátky Tvůrci Hmoty*.
*Tvůrci Hmoty = rodiče, zabývající se vývojem keramických hmot, toho času na dovolené.
2 komentáře:
To musím říci švárovi, hasiči z povolání, ale mnohem víc mě jistě pobaví odpověď mé sestry, jestli po těch patnácti letech manželství v něm vidí také hrdinu vynášejícího ty ženy a děti z hořících domů.
Já vím, ale když se dovím o chlapovi, že je to hasič, tak si prostě nemůžu pomoct :)
Okomentovat