Sedím u stolu a šiju velkou tašku na obraz. Najednou se mi zvedne hlava a oči zamíří někam ven.
Za oknem stojí na zemi veliká sojka a má v zobáku vlašský ořech. Poskakuje pár metrů ode mě, podívá se na mě a zase poskakuje. Už ví, že o ní vím, ale nebojí se. Neuletí, dál se co chvíli podívá na mě a provádí nějaký svůj sojčí tanec. Mám pocit, jako by se usmívala. Tančí, jako by mě chtěla na co nejdelší dobu upoutat. Jako by mi říkala, abych si jí pořádně, ale opravdu POŘÁDNĚ prohlédla a zapamatovala.
Jak dlouhou chvíli jsme spolu strávily nevím. A co mi přišla povědět, nad tím si taky marně lámu hlavu. Nerozumím tomu.
Ledaže...
Žádné komentáře:
Okomentovat