Předešlé dny..
Pracuju, brodím se, snažím se rozumět, pochopit.. ..umět nahlédnout, pojmenovat to, co cítím, být jednotná. Bojuju, abych si nelhala.
Nejvíc se potím, když se snažím rozlišit to, co opravdu cítím a co si opravdu myslím od toho, co CHCI, abych cítila a myslela si.
Chtěla bych stát s rozpřaženýma rukama a zakloněnou hlavou, ale od té doby, co se mi do levého boku zahryzla pochybnost, spotřebuju většinu síly na to, abych jenom stála. Ta zakousnutá mrcha mě nutí jít do předklonu. Ale já taky umím skousnout zuby a neudělat to. Nesmírně mi přitom pomáhá pětka vlevo nahoře, ačkoli už ji nemám.
Makám. Potřebuju si odpracovat svoje dluhy. Hledám. Hledám svou starou touhu, něhu a lásku. Někde tu sakra ve mně musí být. Chodím a odhazuju harampádí. Nořím se do bahna a snažím se je někde nahmatat. Přehazuju ty srágory lopatou, probíjím se vpřed, doleva a doprava, nahoru a dolu. Dovnitř. Někde tu doprdele musí být! Tiše křičím a vzpomínám, kdy jsem naposledy viděla jejich bledé odlesky.
Potřebuju, potřebuju se nutně ujistit, že dělám všechno, co můžu. Že prohledám absolutně každý temný kout sebe. A přitom slyším zevnitř bouřlivý výsměch, protože to uvnitř ví, že nevědomí neprohledám nikdy.
Nějak čím dál častěji pomýšlím na Tebe. Ne, že bych Ti někdy odemlívala Otče otčenáše, ale vzpomínám si na to, když ses naposledy objevil. Bylo to někdy před rokem. Mě bylo blbě a Tys mi dal ruku na čelo a já plakala úlevou.
Od té doby jsem Tvou přítomnost takhle blízko nezažila.
Nějak mám pocit, že je zase na čase. Že bych ten okamžik nadlidsky nepodmíněně milujícího obětí potřebovala znovu zažít. Tak.. ..kdybys to měl taky tak.. ..budu tady.
Neboj, ještě to jde. Dejchám. Ještě pořád vím, že to stojí zato.
Ještě můžu.
Žádné komentáře:
Okomentovat