Já dneska.
Jedinečný zážitek, vřele doporučuju. Uvědomila jsem si u toho spoustu věcí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
O mně
- Kea
- Nestor kea se vyskytuje pouze na Jižním ostrově novozélandského souostroví. Jedná se o 46 cm velkého ptáka olivově zelené barvy se žlutavě oranžovým zabarvením břišních partií.Často a rád dlouze plachtí, přičemž využívá vzdušných turbulencích a je nápadný právě oranžovými břišními partiemi (Maoři mají pověst, že k zabarvení přišel během požáru).Nestor kea je ptákem živícím se především plody různých bobulovitých rostlin. Mezi farmáři se, bohužel, rozšířila pověra o tom, že napadá i ovce, vyklovává jim maso ze hřbetu. Nestor kea je tím nejzlomyslnějším tvorem na zemském povrchu.
5 komentářů:
A podařilo se vytrhnout? A jaké uvědomění?
Jo, je venku.
Těch uvědomění byla hromada a všechno takové metafory na život.
Třeba o bolesti.
Když jdeš normálně k zubaři, tak vezme kleště a ten zub ti vyrve. Bez ohledu na to, kterým směrem to jde líp, bez přestávek na rozdejchání. A musí ti to vopíchat, protože jinak by to člověk nedal.
Když děláš něco, co bolí, sama na sobě, děláš to pomalu, po kouskách. Dejcháš. Posunuješ hranice bolesti ve směru, kterým to jde. Jseš u toho ve všech směrech při smyslech a víš přesně, co děláš. Je to proces, ve kterém si uvědomuješ souvislosti a přicházejí ta uvědomění. Taky pak nejseš v agónii jako když přestanou působit analgetika a tolik to nekrvácí.
O zodpovědnosti...
Ten zub byl zkaženej dávno před tím, než jsem vůbec začala přemýšlet nad tím, co strkám do huby. Když jsem si vzpomněla, jaké jsem celý život jedla srágory (vesměs jednoduché cukry, po kterých se kazí zuby nejvíc), vůbec mi teď nepřipadá divné, že mám skoro všechny zuby provrtané. Nějak jsem tu zodpovědnost za to, co jsem s těma zubama celý život dělala, u toho trhání přijala.
Taky nebyla náhoda, že to přišlo v období mého Velkého Rozhodování. Začlo to pár dní před Španělskem. V průběhu té doby jsem sice udělala na venek rozhodnutí, ale neprožila jsem ho. Neuzrálo ve mě. Dotlačila jsem se k němu. A stálo mě to ten zub.
Na to navazuje uvědomnění o posloupnosti.
To je to, když stojíš na křižovatce a rozhoduješ se, kterým směrem půjdeš dál. Jestli zůstat v původním směru nebo nabrat nový. Ani jednu cestu dopředu neznáš, jen máš domněnky o tom, jaké by byly. A opustit jakýkoli směr, znamená ztrátu. Tak stojíš na bodě Zmatku. Víš, že kterýmkoli směrem se vydáš, budeš oplakávat ztrátu toho druhého a myslet na to, jaké by to bylo na té druhé cestě. No a trhání zubu mi přineslo vědomí toho, jak těžké je opouštět původní směr. A že pokud přemýšlím o jeho opuštění kvůli tomu, že je tady ještě jiná cesta, budu pořád na houpačce. Že pokud jsem něčemu dala tolik lásky a úsilí, jako svému původnímu směru, nemůžu ho opustit PRO jiný. Můžu ho opustit ve chvíli, kdy budu přesvědčená, že tahle cesta ztratila smysl. A to je právě to, co mě čeká. Zjistit, jestli ta původní cesta má pro mě smysl. Jestli je mi na ní dobře. Prožít to, nechat dozrát. To je to jediné možné rozhodnutí.
A jestli tady pro mě bude ještě někdy ta druhá cesta, to prostě nebudu vědět. Můžu ji milovat, ale nemůžu ji chtít.
A s tím jsem se zatím smířila a přineslo mi to klid.
Děkuju za odpověď :-)Držím palce na cestě ať už bude jakákoliv.
Hodně mě překvapilo, jak málo tě znám.
A jaké to je, znát mě víc?
Okomentovat