Tyhle..

prstové boty...

NUTNĚ POTŘEBUJU ! ! ! ! !

! ! !

Co se děje ?!

Před dvěma měsíci jsem ztratila pražskou lítačku. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před měsícem jsem ztratila vlakovou in-kartu. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před třemi týdny jsem ztratila brněnskou šalinkartu. Taky už mám nový exemplář.

Klíčí ve mně pocit, že něco není v pořádku.
Za celou dobu jsem neztratila ani klíče ani peníze ani diář ani občanku ani vypůjčené knížky.. Kdepak. Pozbývám výhradně jízdních dokladů.
Mám naléhavé nutkání se zaposlouchat do ticha. Co se mi to život snaží říct?! Že by to byl varovný prst ukazující na to, že už toho cestování bylo dost?
Nebo si ťuká na čelo nad tím, že používám lítačku i šalinkartu zároveň?!

:)

* * * * *

Sedmé nebe

..je německý film o lásce ve stáří.
Postarší švadlena Inge se zamiluje do sedmdesátiletého šviháka s orlím nosem. Ve věku, kdy už není na co čekat, ze sebe strhávají šaty a milují se. V posteli.. ..na podlaze.. ..v přírodě...
"Ošklivá stará těla" něžně žhnou opravdovostí pocitů. Na divadlo či jakékoli performance není prostor ani čas. Krajiny tváří a těl vykreslují podstatu života. Erotické scény jsou velmi emotivní.
První třetina filmu je oslavou lásky v jakékoli podobě. Klidně by to tak mohlo skončit a bylo by to krásné. Je to ale jen vršek vlny, která má i svoje temné, smrtelné hlubiny. A tenhle film se do nich nebojí jít.

Inge je vdaná. A není to vztah, ve kterém by byla uvězněna, coby služka něčí ješitnosti. Její manželství je ve filmu vykresleno jako neobvykle kultivovaný vztah, ve kterém má sice každý svoje drobné úchylky, ale přesto je to vztah plný vřelé vzájemné pozornosti.
Vzácný případ, ve kterém láska dlouhodobě nedegradovala. Není zachycen jediný moment šílené nudy, ani jednou nikdo neudělá na druhého ksicht. Ti dva jsou určeni pro sebe. Vždycky to tak bylo.

Nadšená oslava života a všech jeho proměn se mění v pohled do otevřené rány ve chvíli, kdy Inge svému muži o své lásce k někomu jinému poví. Rozpolcenost, roztříštěnost, trosky, prach a zmar. Nastupují nekonečné řady nezodpověditelných otázek. Jedna z nejpůsobivějších scén je, když se Inge i její muž zúčastňují společně narozeninové oslavy jejich vnučky. Po oslavě spolu po tmě odcházejí. Jdou vedle sebe, ona vede kolo. Znají se do detailu, všechno o sobě vědí, mají k sobě hluboké pouto. Akorát už spolu nežijí, protože ona odešla k jinému muži.
Stojí na křižovatce, kde se jejich cesty rozdělují a ještě si chvíli povídají.
A tady to přichází. Myšlenky na to, jak je to možné, že když spolu byli třicet let a bylo to dobré, stejně přijde zlom, chvíle, ve které se to všechno posere a jeden z nich začne cítit, že už to takhle nejde, že když bude ještě chvíli pokračovat tím stejným směrem, že ho to zabije, že shnije za živa. Že když se bude pokoušet žít dál stejně jako předtím, zbyde z něj jenom stín, trapná karikatura jeho samotného. A přijde nevyhnutelná nutnost změny, která zničí vše, co bylo dosud vytvořeno a zanechá za sebou
zbořeniště osobního štěstí.

Když se vám to stane ve třiceti, můžete všechno rozbít, rozmetat na kousíčky, prohlásit za omyl, umést kus placu buldozerem a začít stavět od nuly, znovu od začátku. Když se vám to stane v sedmdesáti..
..O TOM je Sedmé nebe.

* * * * *

Film nedoporučuju těm, kteří jsou v jakékoli fázi rozpadu jakéhokoli vztahu a mají sklony se s postavami ve filmu ztotožňovat.
Mohlo by se vám stát, že se stanete nádobou plnou otázek, na které si neumíte odpovědět.
Třeba..
..předpokládejme, že vaším životním tématem je dlouhodobý vztah. Že tak nějak podvědomně vnímáte, že být spolu až do smrti smrťoucí je prostě fajn a je to tak správně. Sarkastický mozek předloží chladný výpočet:
"Tááák mi řekni, kolikrát jsi byla za posledních patnáct let pořádně zamilovaná"
"Třikrát.."
"Hmm, tak to je v průměru jednou za pět let. A jak dlouho chceš ještě chodit po světě?"
"No tak minimálně padesát let.."
"Tak to máš ještě deset solidních zabouchnutí, krát dvě, když počítáš za oba v páru... Heleď, to si fakt myslíš, že to ten tvůj současnej vztah ustojí????"
??!!!!??

Předpoklad..
..že jsme se poučili z chyb a prožitá bolest z rozpadů nám pomohla zmoudřet (?)
..že není nutné vždy všechno zničit, protože to přece nedává smysl, opakovat ten kolotoč každých pět let pořád dokola (?!) (..ehmm.. ..byl tedy naprosto nezbytný ten poslední výbuch Etny, při kterém lehlo popelem společných pět let života??!)
..že se něco stalo a my postoupili do další level, ve které rozumíme, chápeme a ustojíme vše, co nám na trase vleze do cesty (?)

? ? ?

Je to tam. Uvnitř. Ta touha, ten pocit smysluplnosti v tom - být spolu dokud nás smrt nerozdělí. Jen se nikdy předem neví, kdy, co a v kom umře.

* * * * *



Jdu a smrt je za mým levým ramenem.
Smrt všech a všeho, na čem mi záleží.
Dívám se dopředu a jdu.
Jdu.
Pořád.
Vím o ní.

* * * * *

Vrstvy

Pohybuju se
někdy příliš rychle
takže pocity a události
nestačí ve mně sedimentovat

Jsem tvrdohlavá
a když není po mém, tak se stavím na hlavu
to se to pak ve mně všechno smísí
a já nevím
kde je nahoře a kde dole
co bylo první a co až potom
kde teď zrovna bydlím
a vedle koho se probouzím
a slova se mi v ústech zasekávají ze strachu
že jsem se ještě nezorientovala
a oslovím někoho, kdo už vedle mě není
(nebo někoho, kdo má teprve přijít)

Jsem vrstevnatá
jako sušenkový dort, nakrájený na plátky postavené na štorc
jako Barrandovská skála

Jen nemám dost času na to
aby se mezi vrstvami utvořila krusta
která by je oddělovala
a tak mi je dobře i blbě zároveň
Mísí se ve mě
silur s devonem
Jsou na mě patrné unikátní ukázky zvrásnění
(které nechci nikomu ukazovat)

Uzavírám se do samoty
ve stavu tektonického postižení
a prosím

Potřebuju
Bože já potřebuju oddělit ty vrstvy
potřebuju
aby to ve mě umělo umřít a rozložit se na částice
nechci
aby to místo toho
zkamenělo

Punkva

Výlet 15.prosince v Moravském krasu. Po nějaké době se dozvídám, že řeka kolem které jdeme, je Punkva!

P U N K V A . . .
Punkva je moje součást. Ta část mne, která mluví tiše, ale dovede se svou tichou setrvačností prokousat skalním masivem. Smést z povrchu země jakýkoli nános. Vyhlodat pořádný kus díry do sebe tvrdšího kamene.
Když se jí postaví do cesty skála, rozbije ji.
Už delší dobu tak nazývám jednu prazákladní část svého těla.
Punkva je moje podzemní řeka.

..neodolala jsem, prostě jsem do ní musela vlézt..

Advent...

Je to tak. Neumím to. Nemůžu tomu odolat. Letos to budou sice hodně improvizované Vánoce, ale i tak mě to přepadlo. Před pár dny jsem se rozhodla, že letos prožiju hezké Vánoce a to nehledě na okolnosti. A tak jsem šla, koupila větve a uvila advenťák. Sice na něm nejsou žádné přírodní plody (prostě ve městě nejsou po ruce), ale i tak z něj mám radost.
Parafrází na skutečnost je fakt, že mám půl hektaru lesa a větve na advenťák jsem kupovala v Tescu .. (smajlík, co se usmívá hořce..)

*****

Ještě pro obveselení přidávám fotku mého advenťáku z minulého roku. Ten je z větví z "mojeho" lesa. Na fotce je tak, jak vypadal 24.prosince. (Lépe řečeno, co z 24.prosince něj zbylo..)

:)

Vánoce v Avignonu..

Skoro.
Nejde to jinak. Potřebuju nutně zresuscitovat stav svého účtu, tak s pomocí svých zlatých rukou, s pomocí dobré fantazie a s pomocí Boží trávím dny vyráběním a prodejem šperků.
V Avionu. Což je, ehm.. nákupní centrum.. v Brně.
Dříve bych si myslela, že trávit dobu předvánoční v nákupním centru, je to nejhorší, co se člověku může stát. Ale poslední dny si čím dál více uvědomuju, že je mi tam vlastně dobře.
Kdo nezažil, co to je, prodávat šperky na porno veletrhu, nemá šanci rozumnět :)
Možná to bude i tím, že poslední dobou výrazně klesly moje požadavky na život. . na prostředí, na události, na lidi. A tak zažívám takovou zvláštní proměnu. Třeba ten dav nakupujících lidí, co mi dřív připadal jako banda konzumentů a ignorantů, kteří vůbec, ale vůbec nic nechápou, mi teď přijde jako skrumáž docela obyčejných, vcelku vstřícných lidí.
Přestala mi vadit idea nakupování vánočních dárků, značkové hadry a mobily, tlačenice na poště a v tramvaji. Dříve jsem viděla v lidech neschopnost určit si cíl. Neschopnost převzít zodpovědnost. Teď z nich čichám a nasávám aroma jejich vlastních osudů a mám touhu nechat je přijít co nejblíž a otisknout je do sebe. Chtěla bych se od každého z nich učit něco z toho, o čem to tady všechno vlastně je.
Vždycky jsem nesnášela paneláky. Vadila mi ta nahečmanost lidských hnízd, papundeklové stěny a nedostatek soukromí. Teď v jednom bydlím a v tuhle chvíli bych to nevyměnila za nic. Cítím se tu.. ...obejmutá. Cítím ze všech stran kolem sebe živé rodiny. Děti, dospělé, starce. Životy ve všech barvách. Když odmykám dveře a vsoukávám se do chodby tohohle bytu, je mi, jako bych se vracela zpátky do lůna. Vnímám ty lidi, jak žijí kolem mě a mám pocit, jako by mě podpírali. Slýchávám dozvuky jejich každodenního života a je to, jako by mi vysílali zprávu, že to jde. Nahoře nad námi pláče sousedům miminko a pro mě je to důkaz, že je vůbec možné v tomhle životě a tomhle světě mít malé dítě. Cítím, jak všichni ti spoludýchající ráno vstávají, odcházejí, pak se vracejí z práce, dítě běží a dupe po podlaze, upadne hrnec, teče voda... a vím, že všichni z nich mají své překážky a sny. Že si každý z nich odžívá svoje vlastní ztráty. Tenhle rituál denních úkonů každý den opakují a já z toho čtu, že to berou. Přestože vědí, co všechno to znamená a obnáší, tak oni to berou i za tu cenu. A cítím z nich takovou odvahu, že se mi z toho podlamují kolena.

*****

Souvislosti (I)...

Isabel.
Isabel je žena-dívka s těžkým osudem. Rány v srdci a duši se jí obrazí v očích jako propasti a tvoří kolem ní auru statečnosti, ve které je krásná.
Isabel je žena, do které se zamiloval Šakal.
Náhle, prudce a vší silou, jako před šesti lety do mě. A najednou se stalo, že vše, co se tak dlouho
řešilo a nebylo lze s tím pohnout, je vyřešeno (jako před šesti lety), všechno uzavřeno (jako před šesti lety) a budoucnost krásná a růžová (jako ta naše budoucnost v minulosti).
Vše je nad slunce jasné, konečně se přišlo na to, jak je to správně. A v tomhle světle, je celých šest let spolubytí nejapně trapných, protože to bylo ještě tehdy, když jsme byli hloupí a nevěděli jsme, nechápali a nerozumněli životu.
Tu dobu je třeba s chápavým úsměvem blahosklonně odmávnout a co nejdřív zapomenout. Protože, kdo by si chtěl připomínat vlastní nedokonalost, žejo.

********
Otvírám oči. Otvírám je ještě víc, i když už jsou doširoka rozevřené. Ještě víc potřebuju. Mám pocit, jako bych měla přetažená přes bulvy ještě další víčka, která nejdou odtáhnout, i když jsou už ta svrchní víčka otevřená.
Ale já to potřebuju. Potřebuju se VIDĚT. Vidět se svýma vlastníma očima.
Potřebuju si seškrábat z očí tu přilepenou chlopeň, tu divnou clonu, totiž: pohled na sebe skrze oči člověka, se kterým jsem spojená.
Protože, pokud to neudělám, zmizím.
Cítím, v těle, v kůži, cítím, jak mizím v očích člověka, vedle kterého jsem se šest let probouzela. A je mi, jako kdybych průhledněla. Jako kdyby bylo vidět skrze mě. Jako bych už nebyla z masa, ale jenom obraz promítaný na zeď. Musím se občas prudce nadechnout. Abych si vzpomněla, že mám plíce. Štípu se do ruky, abych cítila, že ta ruka je skutečná. Potřebuju chodit v davu a vrážet do lidí a jenom v tom okamžiku, kdy do mě někdo vrazí, cítím, že jsem, že ten člověk neprojde skrz. Jakmile ten člověk poodejde, zase ten pocit skutečnosti ztrácím. Potřebovala bych, aby do mě vrazil nebo mě objal každý, koho potkám. Jenom tak vím, že to není iluze.
Potřebuju si vrátit sama sebe. Prosím o tu možnost, dovednost - mít, vidět, cítit sama sebe. Skrze sebe. Ne zase skrze někoho dalšího, kdo bude mít tu možnost, když na to přijde, vygumovat mě ze světa.

*****
Souvislosti (II)...

Horymír, rytíř bez bázně a hany.
Horymír je muž, do kterého jsem se zamilovala já. Ten člověk má jednu nádhernou vlastnost a to, že se o sebe nebojí. Před pár dny ze mne vyhnisaly bolesti posledních měsíců a já je v jeho náruči proměnila na litry slané vody. Od té doby je mi dobře. A mám chuť děkovat do nebes, že zrovna tenhle chlap se nepodlomí, že ho to neskolí, že to unese. Málokdy cítím tak velký vděk. A poslední dny se to objeví vždycky, když skládám hlavu na jeho levé rameno.
Tam já teď bydlím. To je můj nový domov.