Sedmé nebe

..je německý film o lásce ve stáří.
Postarší švadlena Inge se zamiluje do sedmdesátiletého šviháka s orlím nosem. Ve věku, kdy už není na co čekat, ze sebe strhávají šaty a milují se. V posteli.. ..na podlaze.. ..v přírodě...
"Ošklivá stará těla" něžně žhnou opravdovostí pocitů. Na divadlo či jakékoli performance není prostor ani čas. Krajiny tváří a těl vykreslují podstatu života. Erotické scény jsou velmi emotivní.
První třetina filmu je oslavou lásky v jakékoli podobě. Klidně by to tak mohlo skončit a bylo by to krásné. Je to ale jen vršek vlny, která má i svoje temné, smrtelné hlubiny. A tenhle film se do nich nebojí jít.

Inge je vdaná. A není to vztah, ve kterém by byla uvězněna, coby služka něčí ješitnosti. Její manželství je ve filmu vykresleno jako neobvykle kultivovaný vztah, ve kterém má sice každý svoje drobné úchylky, ale přesto je to vztah plný vřelé vzájemné pozornosti.
Vzácný případ, ve kterém láska dlouhodobě nedegradovala. Není zachycen jediný moment šílené nudy, ani jednou nikdo neudělá na druhého ksicht. Ti dva jsou určeni pro sebe. Vždycky to tak bylo.

Nadšená oslava života a všech jeho proměn se mění v pohled do otevřené rány ve chvíli, kdy Inge svému muži o své lásce k někomu jinému poví. Rozpolcenost, roztříštěnost, trosky, prach a zmar. Nastupují nekonečné řady nezodpověditelných otázek. Jedna z nejpůsobivějších scén je, když se Inge i její muž zúčastňují společně narozeninové oslavy jejich vnučky. Po oslavě spolu po tmě odcházejí. Jdou vedle sebe, ona vede kolo. Znají se do detailu, všechno o sobě vědí, mají k sobě hluboké pouto. Akorát už spolu nežijí, protože ona odešla k jinému muži.
Stojí na křižovatce, kde se jejich cesty rozdělují a ještě si chvíli povídají.
A tady to přichází. Myšlenky na to, jak je to možné, že když spolu byli třicet let a bylo to dobré, stejně přijde zlom, chvíle, ve které se to všechno posere a jeden z nich začne cítit, že už to takhle nejde, že když bude ještě chvíli pokračovat tím stejným směrem, že ho to zabije, že shnije za živa. Že když se bude pokoušet žít dál stejně jako předtím, zbyde z něj jenom stín, trapná karikatura jeho samotného. A přijde nevyhnutelná nutnost změny, která zničí vše, co bylo dosud vytvořeno a zanechá za sebou
zbořeniště osobního štěstí.

Když se vám to stane ve třiceti, můžete všechno rozbít, rozmetat na kousíčky, prohlásit za omyl, umést kus placu buldozerem a začít stavět od nuly, znovu od začátku. Když se vám to stane v sedmdesáti..
..O TOM je Sedmé nebe.

* * * * *

Film nedoporučuju těm, kteří jsou v jakékoli fázi rozpadu jakéhokoli vztahu a mají sklony se s postavami ve filmu ztotožňovat.
Mohlo by se vám stát, že se stanete nádobou plnou otázek, na které si neumíte odpovědět.
Třeba..
..předpokládejme, že vaším životním tématem je dlouhodobý vztah. Že tak nějak podvědomně vnímáte, že být spolu až do smrti smrťoucí je prostě fajn a je to tak správně. Sarkastický mozek předloží chladný výpočet:
"Tááák mi řekni, kolikrát jsi byla za posledních patnáct let pořádně zamilovaná"
"Třikrát.."
"Hmm, tak to je v průměru jednou za pět let. A jak dlouho chceš ještě chodit po světě?"
"No tak minimálně padesát let.."
"Tak to máš ještě deset solidních zabouchnutí, krát dvě, když počítáš za oba v páru... Heleď, to si fakt myslíš, že to ten tvůj současnej vztah ustojí????"
??!!!!??

Předpoklad..
..že jsme se poučili z chyb a prožitá bolest z rozpadů nám pomohla zmoudřet (?)
..že není nutné vždy všechno zničit, protože to přece nedává smysl, opakovat ten kolotoč každých pět let pořád dokola (?!) (..ehmm.. ..byl tedy naprosto nezbytný ten poslední výbuch Etny, při kterém lehlo popelem společných pět let života??!)
..že se něco stalo a my postoupili do další level, ve které rozumíme, chápeme a ustojíme vše, co nám na trase vleze do cesty (?)

? ? ?

Je to tam. Uvnitř. Ta touha, ten pocit smysluplnosti v tom - být spolu dokud nás smrt nerozdělí. Jen se nikdy předem neví, kdy, co a v kom umře.

* * * * *



Jdu a smrt je za mým levým ramenem.
Smrt všech a všeho, na čem mi záleží.
Dívám se dopředu a jdu.
Jdu.
Pořád.
Vím o ní.

* * * * *