Je po bitvě

Konec

Je po bitvě

ještě se mi třesou nohy v kolenou
a sahám po meči, při sebemenším šramotu
..ale..

Je po bitvě

Ještě moc brzo na to, myslet dopředu
pořád mám před očima obraz usekaných paží
..ale..

Je to za námi
před několika údery srdce
to skončilo

Je po ní

Ne po bitvě
ale po celé téhle stoleté válce!!!

Teď
Je třeba dýchat
zvyknout si na to
že normální je nebojovat
Pokusit se rozvzpomenout
co bylo předtím

(Co se vlastně dělá když se nebojuje ?!)
...

Je třeba
oplakat mrtvé a přepočítat ty, co přežili

Vylézt na kopec, rozhlédnout se a najít místo
Postavit nový domov

Naučit se
znovu se těšit
na obyčejné věci

Dovolit si
myslet na něco krásného

Znovu je najít
(životu prospěšné iluze)

Vydolovat ze sebe všechnu odvahu
rozpřáhnout náruč a uvítat

Začátek

Letím..

Moje chodidla
jsou rozřezaná
od věčného chození po hraně
Už neudělám ani krok
Skáču
Vítr mě bodá do očí
To s tím létáním, to se mi nezdálo, že ne..

Jít do Tmy

Někdy zítra touhle dobou pro mě začne něco, čemu se říká pobyt ve tmě, terapie tmou nebo taky meditace ve tmě. Prakticky to probíhá tak, že se člověk nechá zavřít do světlu vzdorné chajdy, kde je vše základní, co potřebuje k týdennímu pobytu. Tam pak člověk tráví týden po tmě sám se sebou. Jednou za den přichází opatrovník, který přináší jídlo na celý den a je možné s ním promluvit o tom, co se v člověku děje.
Viděla jsem o tom před dvěma lety dokument. Zaujalo mě, s čím ti lidé potom lezli ven. Po týdnu ve Tmě začali dělat zásadní životní změny. Měnili profese, rozváděli se, rozhodli se k něčemu, k čemu se dlouho rozhodnout nemohli. Většina z nich se během pobytu ve Tmě setkala s něčím nebo někým důležitým ze sebe. Někomu se vynoří Smrt, někomu Ďábel. Rozhovory s nimi pak bývají dost zásadní.
Celé se to okoukalo od mnichů v Tibetu, kteří se za účelem prozření zavírají do sklepa třeba na sedm let. Po mnišství jsem nikdy netoužila, ale když jsem před pár týdny prošla kolem toho, že někdo ve Tmě byl, tak všechno ve mně začalo křičet "Ježišmarjá, vždyť tohle já strašně potřebuju!"
Nemám žádné promyšlené cíle. Celé to rozhodnutí, setrvat týden ve tmě, je čistě intuitivní. Nevím, co mi přinese. V tuto chvíli se jen strašně těším, až se do té Tmy ponořím a nebudu nic muset. Stulím se a Tma mě teple obejme.
Co bude pak, to se uvidí. V nejhorším budu improvizovat. Jako vždycky.

Něco se děje

Cítím divný klid. A vím, že uvnitř se něco děje. Jako by se něco chystalo ke skoku. Tak podivně mě brní mezi lopatkami. Chvílemi mám pocit, že mi snad začnou růst křídla.

To se mi snad jenom zdá..

Sedím u stolu a šiju velkou tašku na obraz. Najednou se mi zvedne hlava a oči zamíří někam ven.
Za oknem stojí na zemi veliká sojka a má v zobáku vlašský ořech. Poskakuje pár metrů ode mě, podívá se na mě a zase poskakuje. Už ví, že o ní vím, ale nebojí se. Neuletí, dál se co chvíli podívá na mě a provádí nějaký svůj sojčí tanec. Mám pocit, jako by se usmívala. Tančí, jako by mě chtěla na co nejdelší dobu upoutat. Jako by mi říkala, abych si jí pořádně, ale opravdu POŘÁDNĚ prohlédla a zapamatovala.
Jak dlouhou chvíli jsme spolu strávily nevím. A co mi přišla povědět, nad tím si taky marně lámu hlavu. Nerozumím tomu.
Ledaže...

Návštěva u Kočkiše

Včera a dneska jsem byla na návštěvě u Kočkiše. Kočkiš je totiž výborný kamarád a k tomu nadaný grafik, což se ocení, zvlášť ve chvíli, kdy člověk potřebuje udělat vizitky a reklamní poutač :)
Kočkiš je taky můj první láska ještě z doby kamenné. Projevuje se to různě.

• Má pochopení pro každou moji špatnost.
• Toleruje moji touhu po dokonalosti.
• Zná mě tak dobře, že ho už nic nepřekvapí.
• Když jsem vybalila fotku, kterou jsem chtěla mít na zadní straně vizitky, řekl: "To nejsou tvoje prsa" :)
  

Strávili jsme spolu odpoledne, večer, noc, ráno a další dopoledne. Udělali jsme všechnu tu grafiku (fakt díky moc, jseš skvělej!) a docela dobře se u toho bavili.
Kočkiš už mi málem představil svůj nový objev na poli lásky.. ..kdybych ovšem neměla zpoždění! Takhle jsem přijela a K. akorát mumlal, že mu před hodinou napsala, že to chce ještě zkusit se svým bývalým.
Ach jo. Zas jedna neučesaná...
Kočkiš zrovna úpěl, že tomu fakt nerozumí. Že mu ty baby vždycky líčí, jaké hrůzy zažívaly ve svém předchozím vztahu, pak chodějí chvíli s ním, načež se asi tak po měsíci rozmyslí, že se zase vrátí zpátky.
To je to se mnou tak strašný, že se radši vrátěj do tý hrůzy?..Já už fakt nevim, já tomu fakt nerozumim, můžeš mě to vysvětlit?
Tak to ti můžu vysvětlit docela přesně :) ..pár hodin jsme na tom nechali.
A večer jsme šli na koncert Václavka a Kočkiš si dal pivo, protože já přece, když se mi radí, do kterého pruhu mám najet a kdo má přednost na křižovatce, můžu řídit! A pak jsme ještě dodělávali grafiku a pak jsme šli spát a v noci se po nás procházely Kočkišovy kočky a ráno nás budily mňoukáním, co si jakože myslíme, že mají být o hladu, když je už půl osmé... a pak jsme šli do tiskárny a chlapík, co to tam měl v paži byl nadšený, že tak hezkou práci ještě nedělal (kdo mu taky dá po ránu do ruky fotky s prsama, žejo).. a vizitky i panel vyšly moc hezky, prostě kluci šikovný jsou to.
A pak jsme ještě kecali a jedli a pak už jsem šla na vlak.
Bylo to moc fajn, zažít zase takové to uvolněné brašulovství, moct říct úplně všechno a vědět, že se tomu rozumí a moct poslouchat a rozumět.
Dívám se teď na to, co jsme vyrobili a jsem moc spokojená. Jen bych chtěla udělat ještě velkou ceduli, na které by byl nápis: Sláva Kočkišům, ať žijí! :)

Ještě můžu

Předešlé dny..

Pracuju, brodím se, snažím se rozumět, pochopit.. ..umět nahlédnout, pojmenovat to, co cítím, být jednotná. Bojuju, abych si nelhala.
Nejvíc se potím, když se snažím rozlišit to, co opravdu cítím a co si opravdu myslím od toho, co CHCI, abych cítila a myslela si.
Chtěla bych stát s rozpřaženýma rukama a zakloněnou hlavou, ale od té doby, co se mi do levého boku zahryzla pochybnost, spotřebuju většinu síly na to, abych jenom stála. Ta zakousnutá mrcha mě nutí jít do předklonu. Ale já taky umím skousnout zuby a neudělat to. Nesmírně mi přitom pomáhá pětka vlevo nahoře, ačkoli už ji nemám.
Makám. Potřebuju si odpracovat svoje dluhy. Hledám. Hledám svou starou touhu, něhu a lásku. Někde tu sakra ve mně musí být. Chodím a odhazuju harampádí. Nořím se do bahna a snažím se je někde nahmatat. Přehazuju ty srágory lopatou, probíjím se vpřed, doleva a doprava, nahoru a dolu. Dovnitř. Někde tu doprdele musí být! Tiše křičím a vzpomínám, kdy jsem naposledy viděla jejich bledé odlesky.
Potřebuju, potřebuju se nutně ujistit, že dělám všechno, co můžu. Že prohledám absolutně každý temný kout sebe. A přitom slyším zevnitř bouřlivý výsměch, protože to uvnitř ví, že nevědomí neprohledám nikdy.

Nějak čím dál častěji pomýšlím na Tebe. Ne, že bych Ti někdy odemlívala Otče otčenáše, ale vzpomínám si na to, když ses naposledy objevil. Bylo to někdy před rokem. Mě bylo blbě a Tys mi dal ruku na čelo a já plakala úlevou.
Od té doby jsem Tvou přítomnost takhle blízko nezažila.
Nějak mám pocit, že je zase na čase. Že bych ten okamžik nadlidsky nepodmíněně milujícího obětí potřebovala znovu zažít. Tak.. ..kdybys to měl taky tak.. ..budu tady.
Neboj, ještě to jde. Dejchám. Ještě pořád vím, že to stojí zato.
Ještě můžu.