Včera se mi v Yesu v obláčkových peřinách zdál sen:
Byla jsem ještě s nějakými dalšími lidmi ve veliké místnosti a v té místnosti bylo moře. Normální vlny, slaná voda a písek. Já jsem si tak plavala až jsem doplavala ke kraji místnosti, kde z moře vystupovala pláž. Na pláži sedělo pár lidí, nikdo, koho bych znala, a dívali se mým směrem. Najednou bylo vidět, jak v jejich očích roste děs. Dívali se tak trochu za mě a já jsem tušila, že za mnou roste obrovská vlna. Potopila jsem se, aby do mě neudeřila naplocho. A nějak jsem věděla, že když jde jedna obrovská vlna, že za ní bude ještě jedna taková. Takže jsem zůstávala pod vodou, která se ve svém nabytém objemu vzdouvala a houpala, ale nijak smrtelně. Pak se celé to drama rozplynulo v tom, že jsem se různě potápěla a plavala mezi vlnami. Nějakou vtipnou pointu ten sen neměl.
Když jsem pak o něm ráno přemýšlela, usmívala jsem se nad tím, jak je trefný. Voda, to jsou podle všeho emoce. Můžu se na nich houpat, radostně si s nimi hrát, nořit se do nich a nebo mě taky můžou pořádně smést a dá se v nich celkem snadno utopit. A tahle celá škála je zkratkou toho, jak to v poslední době mám. Houpe se to.
Jak začíná jaro, mám čím dál tím větší chuť někam jít. Vyrazit a jít celé dlouhé dny do někam. Nebo vzít krumpáč a kopat, kopat až do úplného vysílení, pak upadnout a spát, druhý den vstát a kopat znovu.
Horymír RBH už má z toho učení taky bolavý zadek, tak jsme na dnešek naplánovali výlet na sníh. Horymír RBH tasí běžky, já si půjčuju v půjčovně sněžnice. A hurá na hřeben. Dole v Yesu prší, všechno taje, podél silnic potoky vody, mokrá mlha. Nahoře na hřebeni mlha s dohledností čtyřicet metrů, vítr, co fouká do tváře sněhové krupičky.
Nádhera, přesně tohle počasí potřebuju. Mám chuť se do té mlhy zanořit a nebýt vidět a jít a jít a jít.
Vyrážíme. Horymír RBH na běžkách odsviští někam do nevidna, já a sněžnicích ťap, ťap. Zprvu jsem zkusila hůlky, ale po třech zabodnutích do sněhu se to pochroumané rameno naježilo, tak jsem hůlky zavrhla a šla bez nich. Rameno ale kafrá stejně a už mi tlačí ruce do kapes, ať prý se nesou a necukám s nimi. Bude to sice trochu pomalejší, ale co.
Nořím se do mlhy jak do peřin a už mě to žene dopředu. Křup, křup, křup, ťap, křup. Jdu dopředu a čím větší vítr, tím líp, čím větší kopec, tím líp. Konečně se něco otvírá a já to tady do té zimy vydejchám. Protože jinak by mě to asi strašně sebralo a já bych to svoje „lásko, mě už z toho našeho
mluvení-nemluvení asi vážně pukne srdce“ musela vyrýt nad postel do zdi. Místo toho prorážím sněhové krupičky a vyrývám stopy do sněhu. Ťap, ťap, křup. Líbí se mi, když jdu do kopce, protože ty sněžnice mají zespodu mačky a má to pořádný odpich. Z kopce dolů je to ale teprve sranda, žádné traverzování nebo obloučky, postavím se k prudkému svahu
čelem a jdu rovnou dolů, po přímé čáře, jako moucha po zdi. Boží.
Pak jdu dlouho po cestě, na které je vyjetá běžkařská stopa. V pravidelných intervalech se objevuje Horymír RBH, kontroluje, jestli jsem se neztratila a jestli se mi dobře jde. Potkávám řadu dalších běžkařů. S odlišnou výstrojí a mnohem pomalejší nejsem hrozbou pro jejich soutěživá ega, tak mě mají všichni rádi a hezky se na mě usmívají.
Po několika kilometrech se dostavuje čirá extáze. Jdu dopředu a už to nemůžu zastavit. Mám pocit, že bych mohla jít desítky, desítky kilometrů. Když se zadýchám cestou do prudkého svahu, vzpomenu si na jednu dávno zapomenutou tantrickou techniku, která je tak nenápadná, že se dá použít i mezi lidmi a ono to funguje. Vyběhnu kopec a je mi skoro líto, že není prudší s delší. Ťap, ťap, je mi tak lehko a krásně. Křup, ťap, dýchám, jdu, létám. Najednou je ta hlubina a tíha vody nade mnou pryč a já se vznáším na vlnách. Vidím. Rozumím. Nebo vlastně
nepotřebuju rozumět. Soucítím. Jsem. A všechno je jasné a přehledné. A Horymír běhá tam a zpět, krouží kolem mě jako moucha kolem mucholapky i když to vlastně nedává smysl, protože já jsem ta moucha. Přiběhne ke mě, přilepí se omrzlými fousy na moji tvář a prýští z něj tak čistá radost a láska, že to kolem nás snad musí světélkovat.
Endorfin, to je můj nejoblíbenější hormon. Po těch ušlých kilometrech se v něm ráchám jako v lázni. Je to jak po milování. Po takovém tom, co orgasmem nekončí, ale začíná. Když se to pak v člověku přelévá od jednoho konce k druhému a nikde to nekončí a nezačíná a klidně vám to podlomí nohy ještě druhý den, když jdete někde po ulici.
Po několika hodinách klesáme zpět k výchozímu bodu a je cítit, že už i tady to taje. Místo ledových krupiček nám to fláká na obličej cákance tajících vloček. Kdekdo to nemá rád. Já jsem nadšená. Jsou to takový mokrý pusy.
