pondělí 9. března 2009

O snu, sněžnicích a mokrých pusách


Včera se mi v Yesu v obláčkových peřinách zdál sen:
Byla jsem ještě s nějakými dalšími lidmi ve veliké místnosti a v té místnosti bylo moře. Normální vlny, slaná voda a písek. Já jsem si tak plavala až jsem doplavala ke kraji místnosti, kde z moře vystupovala pláž. Na pláži sedělo pár lidí, nikdo, koho bych znala, a dívali se mým směrem. Najednou bylo vidět, jak v jejich očích roste děs. Dívali se tak trochu za mě a já jsem tušila, že za mnou roste obrovská vlna. Potopila jsem se, aby do mě neudeřila naplocho. A nějak jsem věděla, že když jde jedna obrovská vlna, že za ní bude ještě jedna taková. Takže jsem zůstávala pod vodou, která se ve svém nabytém objemu vzdouvala a houpala, ale nijak smrtelně. Pak se celé to drama rozplynulo v tom, že jsem se různě potápěla a plavala mezi vlnami. Nějakou vtipnou pointu ten sen neměl.
Když jsem pak o něm ráno přemýšlela, usmívala jsem se nad tím, jak je trefný. Voda, to jsou podle všeho emoce. Můžu se na nich houpat, radostně si s nimi hrát, nořit se do nich a nebo mě taky můžou pořádně smést a dá se v nich celkem snadno utopit. A tahle celá škála je zkratkou toho, jak to v poslední době mám. Houpe se to.

Jak začíná jaro, mám čím dál tím větší chuť někam jít. Vyrazit a jít celé dlouhé dny do někam. Nebo vzít krumpáč a kopat, kopat až do úplného vysílení, pak upadnout a spát, druhý den vstát a kopat znovu.
Horymír RBH už má z toho učení taky bolavý zadek, tak jsme na dnešek naplánovali výlet na sníh. Horymír RBH tasí běžky, já si půjčuju v půjčovně sněžnice. A hurá na hřeben. Dole v Yesu prší, všechno taje, podél silnic potoky vody, mokrá mlha. Nahoře na hřebeni mlha s dohledností čtyřicet metrů, vítr, co fouká do tváře sněhové krupičky.
Nádhera, přesně tohle počasí potřebuju. Mám chuť se do té mlhy zanořit a nebýt vidět a jít a jít a jít.
Vyrážíme. Horymír RBH na běžkách odsviští někam do nevidna, já a sněžnicích ťap, ťap. Zprvu jsem zkusila hůlky, ale po třech zabodnutích do sněhu se to pochroumané rameno naježilo, tak jsem hůlky zavrhla a šla bez nich. Rameno ale kafrá stejně a už mi tlačí ruce do kapes, ať prý se nesou a necukám s nimi. Bude to sice trochu pomalejší, ale co.
Nořím se do mlhy jak do peřin a už mě to žene dopředu. Křup, křup, křup, ťap, křup. Jdu dopředu a čím větší vítr, tím líp, čím větší kopec, tím líp. Konečně se něco otvírá a já to tady do té zimy vydejchám. Protože jinak by mě to asi strašně sebralo a já bych to svoje „lásko, mě už z toho našeho mluvení-nemluvení asi vážně pukne srdce“ musela vyrýt nad postel do zdi. Místo toho prorážím sněhové krupičky a vyrývám stopy do sněhu. Ťap, ťap, křup. Líbí se mi, když jdu do kopce, protože ty sněžnice mají zespodu mačky a má to pořádný odpich. Z kopce dolů je to ale teprve sranda, žádné traverzování nebo obloučky, postavím se k prudkému svahu čelem a jdu rovnou dolů, po přímé čáře, jako moucha po zdi. Boží.
Pak jdu dlouho po cestě, na které je vyjetá běžkařská stopa. V pravidelných intervalech se objevuje Horymír RBH, kontroluje, jestli jsem se neztratila a jestli se mi dobře jde. Potkávám řadu dalších běžkařů. S odlišnou výstrojí a mnohem pomalejší nejsem hrozbou pro jejich soutěživá ega, tak mě mají všichni rádi a hezky se na mě usmívají.
Po několika kilometrech se dostavuje čirá extáze. Jdu dopředu a už to nemůžu zastavit. Mám pocit, že bych mohla jít desítky, desítky kilometrů. Když se zadýchám cestou do prudkého svahu, vzpomenu si na jednu dávno zapomenutou tantrickou techniku, která je tak nenápadná, že se dá použít i mezi lidmi a ono to funguje. Vyběhnu kopec a je mi skoro líto, že není prudší s delší. Ťap, ťap, je mi tak lehko a krásně. Křup, ťap, dýchám, jdu, létám. Najednou je ta hlubina a tíha vody nade mnou pryč a já se vznáším na vlnách. Vidím. Rozumím. Nebo vlastně nepotřebuju rozumět. Soucítím. Jsem. A všechno je jasné a přehledné. A Horymír běhá tam a zpět, krouží kolem mě jako moucha kolem mucholapky i když to vlastně nedává smysl, protože já jsem ta moucha. Přiběhne ke mě, přilepí se omrzlými fousy na moji tvář a prýští z něj tak čistá radost a láska, že to kolem nás snad musí světélkovat.
Endorfin, to je můj nejoblíbenější hormon. Po těch ušlých kilometrech se v něm ráchám jako v lázni. Je to jak po milování. Po takovém tom, co orgasmem nekončí, ale začíná. Když se to pak v člověku přelévá od jednoho konce k druhému a nikde to nekončí a nezačíná a klidně vám to podlomí nohy ještě druhý den, když jdete někde po ulici.

Po několika hodinách klesáme zpět k výchozímu bodu a je cítit, že už i tady to taje. Místo ledových krupiček nám to fláká na obličej cákance tajících vloček. Kdekdo to nemá rád. Já jsem nadšená. Jsou to takový mokrý pusy.

čtvrtek 26. února 2009

Nenechte si ujít...

Vysoce delikatesní permakulturní performace:




středa 11. února 2009

Přiletěla ke mně novina, že..



Kočkiš čeká koťata s psicí!!!

SKANDÁL

...První lásky by se neměly zamilovávat, ženit a už vůbec ne rozmnožovat...

:)

úterý 27. ledna 2009

Tyhle..


prstové boty...

NUTNĚ POTŘEBUJU ! ! ! ! !
! ! !

pátek 16. ledna 2009

Co se děje ?!

Před dvěma měsíci jsem ztratila pražskou lítačku. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před měsícem jsem ztratila vlakovou in-kartu. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před třemi týdny jsem ztratila brněnskou šalinkartu. Taky už mám nový exemplář.
Klíčí ve mně pocit, že něco není v pořádku.
Za celou dobu jsem neztratila ani klíče ani peníze ani diář ani občanku ani vypůjčené knížky.. Kdepak. Pozbývám výhradně jízdních dokladů.
Mám naléhavé nutkání se zaposlouchat do ticha. Co se mi to život snaží říct?! Že by to byl varovný prst ukazující na to, že už toho cestování bylo dost?
Nebo si ťuká na čelo nad tím, že používám lítačku i šalinkartu zároveň?!

:)

* * * * *

pondělí 12. ledna 2009

Sedmé nebe


..je německý film o lásce ve stáří.
Postarší švadlena Inge se zamiluje do sedmdesátiletého šviháka s orlím nosem. Ve věku, kdy už není na co čekat, ze sebe strhávají šaty a milují se. V posteli.. ..na podlaze.. ..v přírodě...
"Ošklivá stará těla" něžně žhnou opravdovostí pocitů. Na divadlo či jakékoli performance není prostor ani čas. Krajiny tváří a těl vykreslují podstatu života. Erotické scény jsou velmi emotivní.
První třetina filmu je oslavou lásky v jakékoli podobě. Klidně by to tak mohlo skončit a bylo by to krásné. Je to ale jen vršek vlny, která má i svoje temné, smrtelné hlubiny. A tenhle film se do nich nebojí jít.

Inge je vdaná. A není to vztah, ve kterém by byla uvězněna, coby služka něčí ješitnosti. Její manželství je ve filmu vykresleno jako neobvykle kultivovaný vztah, ve kterém má sice každý svoje drobné úchylky, ale přesto je to vztah plný vřelé vzájemné pozornosti.
Vzácný případ, ve kterém láska dlouhodobě nedegradovala. Není zachycen jediný moment šílené nudy, ani jednou nikdo neudělá na druhého ksicht. Ti dva jsou určeni pro sebe. Vždycky to tak bylo.

Nadšená oslava života a všech jeho proměn se mění v pohled do otevřené rány ve chvíli, kdy Inge svému muži o své lásce k někomu jinému poví. Rozpolcenost, roztříštěnost, trosky, prach a zmar. Nastupují nekonečné řady nezodpověditelných otázek. Jedna z nejpůsobivějších scén je, když se Inge i její muž zúčastňují společně narozeninové oslavy jejich vnučky. Po oslavě spolu po tmě odcházejí. Jdou vedle sebe, ona vede kolo. Znají se do detailu, všechno o sobě vědí, mají k sobě hluboké pouto. Akorát už spolu nežijí, protože ona odešla k jinému muži.
Stojí na křižovatce, kde se jejich cesty rozdělují a ještě si chvíli povídají.
A tady to přichází. Myšlenky na to, jak je to možné, že když spolu byli třicet let a bylo to dobré, stejně přijde zlom, chvíle, ve které se to všechno posere a jeden z nich začne cítit, že už to takhle nejde, že když bude ještě chvíli pokračovat tím stejným směrem, že ho to zabije, že shnije za živa. Že když se bude pokoušet žít dál stejně jako předtím, zbyde z něj jenom stín, trapná karikatura jeho samotného. A přijde nevyhnutelná nutnost změny, která zničí vše, co bylo dosud vytvořeno a zanechá za sebou
zbořeniště osobního štěstí.

Když se vám to stane ve třiceti, můžete všechno rozbít, rozmetat na kousíčky, prohlásit za omyl, umést kus placu buldozerem a začít stavět od nuly, znovu od začátku. Když se vám to stane v sedmdesáti..
..O TOM je Sedmé nebe.

* * * * *

Film nedoporučuju těm, kteří jsou v jakékoli fázi rozpadu jakéhokoli vztahu a mají sklony se s postavami ve filmu ztotožňovat.
Mohlo by se vám stát, že se stanete nádobou plnou otázek, na které si neumíte odpovědět.
Třeba..
..předpokládejme, že vaším životním tématem je dlouhodobý vztah. Že tak nějak podvědomně vnímáte, že být spolu až do smrti smrťoucí je prostě fajn a je to tak správně. Sarkastický mozek předloží chladný výpočet:
"Tááák mi řekni, kolikrát jsi byla za posledních patnáct let pořádně zamilovaná"
"Třikrát.."
"Hmm, tak to je v průměru jednou za pět let. A jak dlouho chceš ještě chodit po světě?"
"No tak minimálně padesát let.."
"Tak to máš ještě deset solidních zabouchnutí, krát dvě, když počítáš za oba v páru... Heleď, to si fakt myslíš, že to ten tvůj současnej vztah ustojí????"
??!!!!??

Předpoklad..
..že jsme se poučili z chyb a prožitá bolest z rozpadů nám pomohla zmoudřet (?)
..že není nutné vždy všechno zničit, protože to přece nedává smysl, opakovat ten kolotoč každých pět let pořád dokola (?!) (..ehmm.. ..byl tedy naprosto nezbytný ten poslední výbuch Etny, při kterém lehlo popelem společných pět let života??!)
..že se něco stalo a my postoupili do další level, ve které rozumíme, chápeme a ustojíme vše, co nám na trase vleze do cesty (?)

? ? ?

Je to tam. Uvnitř. Ta touha, ten pocit smysluplnosti v tom - být spolu dokud nás smrt nerozdělí. Jen se nikdy předem neví, kdy, co a v kom umře.

* * * * *



Jdu a smrt je za mým levým ramenem.
Smrt všech a všeho, na čem mi záleží.
Dívám se dopředu a jdu.
Jdu.
Pořád.
Vím o ní.

* * * * *

neděle 4. ledna 2009

Vrstvy


Pohybuju se
někdy příliš rychle
takže pocity a události
nestačí ve mně sedimentovat

Jsem tvrdohlavá
a když není po mém, tak se stavím na hlavu
to se to pak ve mně všechno smísí
a já nevím
kde je nahoře a kde dole
co bylo první a co až potom
kde teď zrovna bydlím
a vedle koho se probouzím
a slova se mi v ústech zasekávají ze strachu
že jsem se ještě nezorientovala
a oslovím někoho, kdo už vedle mě není
(nebo někoho, kdo má teprve přijít)

Jsem vrstevnatá
jako sušenkový dort, nakrájený na plátky postavené na štorc
jako Barrandovská skála

Jen nemám dost času na to
aby se mezi vrstvami utvořila krusta
která by je oddělovala
a tak mi je dobře i blbě zároveň
Mísí se ve mě
silur s devonem
Jsou na mě patrné unikátní ukázky zvrásnění
(které nechci nikomu ukazovat)

Uzavírám se do samoty
ve stavu tektonického postižení
a prosím

Potřebuju
Bože já potřebuju oddělit ty vrstvy
potřebuju
aby to ve mě umělo umřít a rozložit se na částice
nechci
aby to místo toho
zkamenělo