Narozeniny

Je září, tvůrci hmoty odjeli na dovolenou a já hlídám v jejich domě psoida a kočkoidy a vzpomínám na minulý rok. Jak jsem žila rozhodovací drama, jak jsem si trhala zub, jak mě navštívil Šakal a pak Pelyňka...

. . . . .

Rok se protočil jak hřídel a všechno dostalo svůj směr..

. . . . .

Pelyňka našla svou půlku a bude se vdávat, Šakal se probral několika dívkami k Máje, stvořili spolu nový život a budou se brát, oženil se Mufin, Joaqin a Míra a všechno zase nějak povyrostlo a změnilo se. Věci, lidi a usálosti vytrhané ze svých kořenů se chytly a usadily.
A je zase dobře.

. . . . .

A tenhle blog má narozeniny.

Na černo

Začalo to tím, že jsem čtyři měsíce jezdila šalinou a ani jednou nepotkala revizora. Vznikl ve mně pocit, že v Brně prostě revizoři nejsou a tudíž je nesmysl kupovat šalinkartu.
Tak 15.dubna padlo rozhodnutí, že budu jezdit na černo. Od té doby jsem potkala revizora už čtyřikrát :) ale platila jsem jen jednou (!) ..

Poprvé přišel nečekaně zezadu a trefil mě přímo do zad. Docela koukal, že se s ním nehádám a chladnokrevně platím.
Podruhé šel od předu tou dvojitou propojenou šalinou a nestihl ke mně dojít do další zastávky (červená na semaforech někdy pěkně pálí!)...
Potřetí nastoupil do šaliny a já ho poznala a vystoupila fofrem.
A počtvrté (dneska) mě prostě přehlédl a nezkontroloval...
To znamená, že jsem po třech měsících pořád 950 kč v plusu.

Za tu dobu, co se školím v černém pasažérství jsem ale zjistila, že nejde o peníze. Zní to banálně, ale učím se u toho.
Nejdřív jsem prostě dělala jako že nic, myslela na něco jiného, abych nebyla nervózní, četla jsem si. Ale pak jsem se rozhodla vzít zodpovědnost za to, co dělám. Tak jezdím na černo vědomě. Znamená to, že jsem si i přiznala, že se bojím. Ta malá ve mně má fakt strach. A ta velká, vždycky, když to zjistí učí tu malou říkat "Pche!!!" nahlas a od plic, dokud se jí neroztáhne pusa do úsměvu a strach nezmizí. Takže se prostě učím se nebát, nepodělat se z toho, že může přijít nějaký strašák a chytit mě.
Mám zato, že většina lidí si štípe lístky ne proto, že by chtěla být poctivá, ale proto, že na to prostě nemá nervy. A já si ty nervy trénuju.

Pak se taky učím všímat si lidí.
Několik revizorů už poznám, tak vždycky koukám, kdo už v tramvaji je a kdo přistupuje. Neuvěřitelně si u toho bystřím smysly.
Začalo mě to dost bavit. Občas mám sice (jako dneska) malej infarkt, ale stojí to za to.
Většina lidí je v tramvaji ráno otrávená, že musí jet do práce, ale já nejsem, já mám dobrodrůžo.

Našla jsem svůj klan!

Od doby mé školní docházky začalo být zjevné, že v mnohém nezapadám. Neumím, nejsem schopná a prostě nezvládám plnit úlohy, nemám li svojí vlastní hodně hutnou motivaci. Třeba chodit do práce jsem se nenaučila a ví se, že jsem se o to pokoušela několikrát.
Vždycky to má stejný průběh. Někam nastoupím, nejdřív nic neumím, pak se všechno naučím a mám spoustu nápadů, co a jak by se dalo dělat.. ..pak narazím na to, že to přeci nejde.. Pak je vždycky nějaký šéf, který má tolik práce, že nestačí vnímat, co dělám a kolik toho dělám a jak..
..takhle párkrát do něčeho nadarmo naperu energii a je to. Motivace je v háji a v tu chvíli se začínám už jen tak ploužit, znechucuje mě už jakákoli činnost a čím dál víc se flákám.. ..a to je konec.

Těch pokusů už bylo X a nejdelší trval 9 měsíců a vždycky to dopadlo stejně. Vážně už jsem si začala myslet, že je se mnou všechno špatně. Jakto, že to jiní zvládají?!! (..Frustrace..)

Až teď jsem se někde dočetla jaký je rozdíl mezi člověkěm typu zaměstnanec a člověkěm typu rozený podnikatel a vyjasnilo se mi.
Například úplně jasná definice: Pro podnikatele je stokrát důležitější svoboda než jistota.
Nebo:
Podnikatel je člověk, který dokáže přežít i když nemá vůbec žádné peníze, proto ho tolik neděsí představa, že o pravidelný příjem přijde.." a několik dalších vět, pod které bych se mohla z fleku podepsat. Ještě tam byly popsané povahové vlastnosti rozených podnikatelů, které na mě pasují jak moje vlastní kůže.

Ulevilo se mi. Není na mě nic špatně. Jen jsem se snažila podobat lidem kolem sebe.
A vlastně, teď mi dochází, že od té doby, co jsem na vlastní noze, je mi nebývale dobře.
Jsem doma, jsem v pořádku.
Našla jsem svůj klan.

Noční stop

Náš odpolední výlet za pozemky na Tišnovsku se zvrhl v noční bojovku.
To bylo tak..
Ani jeden jsme se nepodívali, kdy jede vlak zpátky. (Tady to přece jezdí každou hodinu, žejo.) A to bylo potom překvapení, když jsme zjistili, že se sice ještě v noci dostaneme do Tišnova, ale do Brna už ani zaboha. Ani autobusem. Až o půl páté ráno.
Přednostovu nabídku, že můžeme přespat na nádraží jsme odmítli, coby málo dobrodružnou a nasedli na pozdní vlak do Tišnova, že už se dál nějak probijem.
Hodinu před půlnocí stojíme v Tišnově na silnici (zaplať PB za veřejné osvětlení!) a stopujeme.
Píšu ceduli.

Horymír RBH: Napiš tam Kuřim. Stačí nám, když se dostaneme tam a přespíme u Toma.

Píšu "Kuřim".
Na silnici je mrtvo. Projede pár aut a žádné nezastaví.

Horymír RBH: Měla bys stopovat nahá. To by zastavili.

Já: Jasně, že by zastavili. Pak bych došla k autu a řekla bych "Kuřim".

Relevantní odpověď by asi byla "Za kolik?"

Za kolik bys mě prodal, Horymíre?

Horymír RBH: Za nic na světě. Nesvlíkat.

* * * * *

Dobře to dopadlo. Za pět minut jsme chytli luxusní stop až před barák a nemuseli jsme sundat ani ponožku...

Kroužky

Zvětšuje se mi svazek klíčů. To jde snadno. Podnájem v Praze, podnájem v Brně... ..akorát je potřebuju tématicky rozdělovat a mám jenom jeden kroužek. Tak jsem dva klíče dala na provázek. Jenže provázek se přešoupá. Kde vzít kroužek? Koupit? Přece nebudu kupovat takovou blbost, jako je kroužek na klíče!?

Tak tohle už několik měsíců řeším.

A furt nic.

Až teď!!

Šakal mne požádal o navrácení klíčů od statků, které teď bude užívat už jen on. Tak beru svůj starý svazek klíčů.
Sundavám:

Klíč od auta. Třikrát jsem prorazila gumu, jednou dodělala převodovku. Čert ho vem.

Klíč od vozejku. Měla jsem ho ráda, ale otočit jsem se s ním uměla jenom před nádražím. Pryč s ním.

Klíč od venkovních vrat. Byla rozeschlá a když jsem je chtěla otevřít nebo zavřít, musela jsem do nich kopat. Budiž mu země lehká.

Klíč od aťasu. Tady jsem dva roky žila. Drhla podlahu, strojila stromeček. Uf. Nádech, výdech. Odevzdávám.

Klíč od dveří k domečku. Pec, kuchyň, moje dílna. Budiž zde prostor pro někoho jiného.

Klíč od schránky. Tu jsem kupovala. No nic. Stejně se teď už skoro jen ímejluje.

Tumáš, otevři všechny ty dveře někomu jinému.

Hu.

A výsledek? Duševní očista? ... Měla bych se podle všeho cítit mnohem lehčí, zbavená starých zátěží.... ..zkoumám.... ...žádný nevídaný pocit svobody a lehkosti nepřichází.. (?)


A přece!!!
No to je skvělé!!!

ZBYLA MI SPOUSTA KROUŽKŮ NA KLÍČE!!!!!!!!!!


* * * * *

Dárek..

Dnes mi přišel od soudu rozsudek o rozvedení manželství.

Nejpodivnější dárek k narozeninám za celý život.


* * * * *

(Asi by bylo nepatřičné říkat, že poprvé se v té směsici pocitů objevila i radost. Ale tohle je můj blog. Tady můžu.)

Zázrak..

Ležím
před tebou jak cesta
ty jdeš tou krajinou
jsi misionář
převracíš
moji padlou duši
* * *
Zapadáme do sebe
dvě lžičky
mícháme spolu
lopuchové kafe s ořechy
* * *
Otevíráme
nůžky
svíráme
jeden druhého
jako rukojmí
* * *
Žasnu
nad mírou vděčnosti
která existuje
* * *
Říkám:
"Bude ještě někdy takovýhle víkend?"
* * *
Ty říkáš:
"Ještě hodně"