Včera odjel Šakal. Nabídla jsem mu jablka a ořechy na cestu. Řekl, že je má přece i doma. Ale že si ode mne vezme, co mu dám.
Dala jsem mu ty jablka a ořechy.
Osaměla jsem a cítím úlevu, že nemusím nést tíhu Šakalova obětí (a všech jeho objetí..!).
Spím sama v posteli.. ..konečně spím! Rovnám si záda, obratel po obratli, protože už se nemusím hrbit pod nákladem Šakalovy bolesti. Říkám si.. ..kdy už se to sakra konečně naučím?! Kdy už přestanu odžívat cizí rány?! Kdy už si to přestanu brát všechno na sebe?! ..Když je někdo v háji z toho, že to mám jinak, než by si přál, tak je to přece jeho osud, ne?
...
Nemůžu si zvyknout na napuchlou dáseň. Pětka vlevo nahoře mi chce naléhavě něco říct. Hledala jsem, co se somatizuje bolestí zubů. Prý rozhodování. Hmm.
Mysím, že až ten zub vyflusnu, bude všechno jinak.
Budu vědět, že si nejsem jistá rozhodnutími, která dělám, ale nebude mi to vadit. Budu umět přehodnocovat události bez toho, aby mě zatěžovaly původní záměry.
Ono je to totiž zatraceně těžké.
..Jít svým směrem, kopat za něj a obhajovat ho před celým světem, brečet za něj a plivat krev, vybudovat podle něj celý svůj vnější a vnitřní svět a pak se najednou rozhodnout, že už to všechno nechci, že to všechno chci nějak úplně jinak.
To je totiž, jako bych říkala, že to všechno, co jsem udělala a co jsem si myslela, bylo nějak blbě, žejo. A kdo tohle umí. (Já ne.)
Obdivuju lidi, kteří mění směry a netrvají na správnosti původního. Ty, kteří dokážou roky dřít pro nějakou svoji vizi, investovat všechnu svoji sílu a pak jednoho dne říct: "Tudy ne, přátelé" a s lehkostí, nikoli zdrcením se pustit novou cestou.
Chtěla bych mít dost sebedůvěry na to, abych dovedla nelpět na tom, co už jsem dokázala.
Opustila jsem Radost proto, abych nežila v paralelních světech.
Ale stejně v nich žiju.
Vím to. Protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych Kea.
