Krabice

Potřebovala jsem vyhrabat pár věcí z krabic od posledního stěhování. Zimní oblečení, vánoční dárky koupené na jaře a tak. Už to několik dní odkládám, staré krabice přehrabuju nerada. Nakonec přecejen klesám do sklepa celkem vstřícně. Zřetelně si pamatuju, že jsem ty krabice popisovala, takže to nebude těžké se zorientovat.
Ale když jsem se do sklepa probila a zvítězila nad matrací, která na mě z otevřených dveří vypadla, zjistila jsem, že krabice asi popisoval můj vnitřní cynik.
Kdo jiný mohl napsat:

- Oblečení 1 - mohlo by se hodit

- Oblečení 2 - hmmm..

- Drobné předměty, knihy a trocha toho textilu - při krátkých vztazích zbytečné vybalovat

- Ikea skříňka, klobouk, materiály - vybalit v lepších časech

- Šicí stroj, papíry, zelená taška - vybalit hned, na lepší časy nečekat

Pán prstenů.. verze, kterou napsal život:

...(tragikomická troj-aktovka)...

Kea požádala Šakala, aby zakopal jejich snubní prsteny na zahradě a poprosil Zemi, ať je rozloží a částice použije na něco nového, životaschopného.

Šakal šel, vzal prsteny a hodil je do popelnice.

* * * * * * * * *

Horymír hluboce promluvil s Šakalem.

Šakal vyhrabal prsteny z popelnice a poslal je poštou Kee.

* * * * * * * * *

Kea zakopala prsteny.

* * * * * * * * *

Nemůžu jezdit metrem!!

No schválně, zkuste se podívat na tohle krásné video a pak sfárat do metra a někam jet...




href="http://http//www.blogger.com/img/blank.gifhttp://www.youtube.com/watch?v=jedd2FiZTqM;feature=channel">

Narozeniny

Je září, tvůrci hmoty odjeli na dovolenou a já hlídám v jejich domě psoida a kočkoidy a vzpomínám na minulý rok. Jak jsem žila rozhodovací drama, jak jsem si trhala zub, jak mě navštívil Šakal a pak Pelyňka...

. . . . .

Rok se protočil jak hřídel a všechno dostalo svůj směr..

. . . . .

Pelyňka našla svou půlku a bude se vdávat, Šakal se probral několika dívkami k Máje, stvořili spolu nový život a budou se brát, oženil se Mufin, Joaqin a Míra a všechno zase nějak povyrostlo a změnilo se. Věci, lidi a usálosti vytrhané ze svých kořenů se chytly a usadily.
A je zase dobře.

. . . . .

A tenhle blog má narozeniny.

Na černo

Začalo to tím, že jsem čtyři měsíce jezdila šalinou a ani jednou nepotkala revizora. Vznikl ve mně pocit, že v Brně prostě revizoři nejsou a tudíž je nesmysl kupovat šalinkartu.
Tak 15.dubna padlo rozhodnutí, že budu jezdit na černo. Od té doby jsem potkala revizora už čtyřikrát :) ale platila jsem jen jednou (!) ..

Poprvé přišel nečekaně zezadu a trefil mě přímo do zad. Docela koukal, že se s ním nehádám a chladnokrevně platím.
Podruhé šel od předu tou dvojitou propojenou šalinou a nestihl ke mně dojít do další zastávky (červená na semaforech někdy pěkně pálí!)...
Potřetí nastoupil do šaliny a já ho poznala a vystoupila fofrem.
A počtvrté (dneska) mě prostě přehlédl a nezkontroloval...
To znamená, že jsem po třech měsících pořád 950 kč v plusu.

Za tu dobu, co se školím v černém pasažérství jsem ale zjistila, že nejde o peníze. Zní to banálně, ale učím se u toho.
Nejdřív jsem prostě dělala jako že nic, myslela na něco jiného, abych nebyla nervózní, četla jsem si. Ale pak jsem se rozhodla vzít zodpovědnost za to, co dělám. Tak jezdím na černo vědomě. Znamená to, že jsem si i přiznala, že se bojím. Ta malá ve mně má fakt strach. A ta velká, vždycky, když to zjistí učí tu malou říkat "Pche!!!" nahlas a od plic, dokud se jí neroztáhne pusa do úsměvu a strach nezmizí. Takže se prostě učím se nebát, nepodělat se z toho, že může přijít nějaký strašák a chytit mě.
Mám zato, že většina lidí si štípe lístky ne proto, že by chtěla být poctivá, ale proto, že na to prostě nemá nervy. A já si ty nervy trénuju.

Pak se taky učím všímat si lidí.
Několik revizorů už poznám, tak vždycky koukám, kdo už v tramvaji je a kdo přistupuje. Neuvěřitelně si u toho bystřím smysly.
Začalo mě to dost bavit. Občas mám sice (jako dneska) malej infarkt, ale stojí to za to.
Většina lidí je v tramvaji ráno otrávená, že musí jet do práce, ale já nejsem, já mám dobrodrůžo.

Našla jsem svůj klan!

Od doby mé školní docházky začalo být zjevné, že v mnohém nezapadám. Neumím, nejsem schopná a prostě nezvládám plnit úlohy, nemám li svojí vlastní hodně hutnou motivaci. Třeba chodit do práce jsem se nenaučila a ví se, že jsem se o to pokoušela několikrát.
Vždycky to má stejný průběh. Někam nastoupím, nejdřív nic neumím, pak se všechno naučím a mám spoustu nápadů, co a jak by se dalo dělat.. ..pak narazím na to, že to přeci nejde.. Pak je vždycky nějaký šéf, který má tolik práce, že nestačí vnímat, co dělám a kolik toho dělám a jak..
..takhle párkrát do něčeho nadarmo naperu energii a je to. Motivace je v háji a v tu chvíli se začínám už jen tak ploužit, znechucuje mě už jakákoli činnost a čím dál víc se flákám.. ..a to je konec.

Těch pokusů už bylo X a nejdelší trval 9 měsíců a vždycky to dopadlo stejně. Vážně už jsem si začala myslet, že je se mnou všechno špatně. Jakto, že to jiní zvládají?!! (..Frustrace..)

Až teď jsem se někde dočetla jaký je rozdíl mezi člověkěm typu zaměstnanec a člověkěm typu rozený podnikatel a vyjasnilo se mi.
Například úplně jasná definice: Pro podnikatele je stokrát důležitější svoboda než jistota.
Nebo:
Podnikatel je člověk, který dokáže přežít i když nemá vůbec žádné peníze, proto ho tolik neděsí představa, že o pravidelný příjem přijde.." a několik dalších vět, pod které bych se mohla z fleku podepsat. Ještě tam byly popsané povahové vlastnosti rozených podnikatelů, které na mě pasují jak moje vlastní kůže.

Ulevilo se mi. Není na mě nic špatně. Jen jsem se snažila podobat lidem kolem sebe.
A vlastně, teď mi dochází, že od té doby, co jsem na vlastní noze, je mi nebývale dobře.
Jsem doma, jsem v pořádku.
Našla jsem svůj klan.

Noční stop

Náš odpolední výlet za pozemky na Tišnovsku se zvrhl v noční bojovku.
To bylo tak..
Ani jeden jsme se nepodívali, kdy jede vlak zpátky. (Tady to přece jezdí každou hodinu, žejo.) A to bylo potom překvapení, když jsme zjistili, že se sice ještě v noci dostaneme do Tišnova, ale do Brna už ani zaboha. Ani autobusem. Až o půl páté ráno.
Přednostovu nabídku, že můžeme přespat na nádraží jsme odmítli, coby málo dobrodružnou a nasedli na pozdní vlak do Tišnova, že už se dál nějak probijem.
Hodinu před půlnocí stojíme v Tišnově na silnici (zaplať PB za veřejné osvětlení!) a stopujeme.
Píšu ceduli.

Horymír RBH: Napiš tam Kuřim. Stačí nám, když se dostaneme tam a přespíme u Toma.

Píšu "Kuřim".
Na silnici je mrtvo. Projede pár aut a žádné nezastaví.

Horymír RBH: Měla bys stopovat nahá. To by zastavili.

Já: Jasně, že by zastavili. Pak bych došla k autu a řekla bych "Kuřim".

Relevantní odpověď by asi byla "Za kolik?"

Za kolik bys mě prodal, Horymíre?

Horymír RBH: Za nic na světě. Nesvlíkat.

* * * * *

Dobře to dopadlo. Za pět minut jsme chytli luxusní stop až před barák a nemuseli jsme sundat ani ponožku...