Zpěv zlomyslného papouška

Krabice

2009-11-18T03:25:00.000-08:00

Potřebovala jsem vyhrabat pár věcí z krabic od posledního stěhování. Zimní oblečení, vánoční dárky koupené na jaře a tak. Už to několik dní odkládám, staré krabice přehrabuju nerada. Nakonec přecejen klesám do sklepa celkem vstřícně. Zřetelně si pamatuju, že jsem ty krabice popisovala, takže to nebude těžké se zorientovat.
Ale když jsem se do sklepa probila a zvítězila nad matrací, která na mě z otevřených dveří vypadla, zjistila jsem, že krabice asi popisoval můj vnitřní cynik.
Kdo jiný mohl napsat:

- Oblečení 1 - mohlo by se hodit

- Oblečení 2 - hmmm..

- Drobné předměty, knihy a trocha toho textilu - při krátkých vztazích zbytečné vybalovat

- Ikea skříňka, klobouk, materiály - vybalit v lepších časech

- Šicí stroj, papíry, zelená taška - vybalit hned, na lepší časy nečekat

Pán prstenů.. verze, kterou napsal život:

2009-09-10T13:35:00.001-07:00

...(tragikomická troj-aktovka)...

Kea požádala Šakala, aby zakopal jejich snubní prsteny na zahradě a poprosil Zemi, ať je rozloží a částice použije na něco nového, životaschopného.

Šakal šel, vzal prsteny a hodil je do popelnice.

* * * * * * * * *

Horymír hluboce promluvil s Šakalem.

Šakal vyhrabal prsteny z popelnice a poslal je poštou Kee.

* * * * * * * * *

Kea zakopala prsteny.

* * * * * * * * *

Nemůžu jezdit metrem!!

2009-09-08T23:28:00.000-07:00

No schválně, zkuste se podívat na tohle krásné video a pak sfárat do metra a někam jet...

href="http://http//www.blogger.com/img/blank.gifhttp://www.youtube.com/watch?v=jedd2FiZTqM;feature=channel">

Narozeniny

2009-09-03T13:22:00.000-07:00

Je září, tvůrci hmoty odjeli na dovolenou a já hlídám v jejich domě psoida a kočkoidy a vzpomínám na minulý rok. Jak jsem žila rozhodovací drama, jak jsem si trhala zub, jak mě navštívil Šakal a pak Pelyňka...

. . . . .

Rok se protočil jak hřídel a všechno dostalo svůj směr..

. . . . .

Pelyňka našla svou půlku a bude se vdávat, Šakal se probral několika dívkami k Máje, stvořili spolu nový život a budou se brát, oženil se Mufin, Joaqin a Míra a všechno zase nějak povyrostlo a změnilo se. Věci, lidi a usálosti vytrhané ze svých kořenů se chytly a usadily.
A je zase dobře.

. . . . .

A tenhle blog má narozeniny.

Na černo

2009-07-24T15:11:00.000-07:00

Začalo to tím, že jsem čtyři měsíce jezdila šalinou a ani jednou nepotkala revizora. Vznikl ve mně pocit, že v Brně prostě revizoři nejsou a tudíž je nesmysl kupovat šalinkartu.
Tak 15.dubna padlo rozhodnutí, že budu jezdit na černo. Od té doby jsem potkala revizora už čtyřikrát :) ale platila jsem jen jednou (!) ..

Poprvé přišel nečekaně zezadu a trefil mě přímo do zad. Docela koukal, že se s ním nehádám a chladnokrevně platím.
Podruhé šel od předu tou dvojitou propojenou šalinou a nestihl ke mně dojít do další zastávky (červená na semaforech někdy pěkně pálí!)...
Potřetí nastoupil do šaliny a já ho poznala a vystoupila fofrem.
A počtvrté (dneska) mě prostě přehlédl a nezkontroloval...
To znamená, že jsem po třech měsících pořád 950 kč v plusu.

Za tu dobu, co se školím v černém pasažérství jsem ale zjistila, že nejde o peníze. Zní to banálně, ale učím se u toho.
Nejdřív jsem prostě dělala jako že nic, myslela na něco jiného, abych nebyla nervózní, četla jsem si. Ale pak jsem se rozhodla vzít zodpovědnost za to, co dělám. Tak jezdím na černo vědomě. Znamená to, že jsem si i přiznala, že se bojím. Ta malá ve mně má fakt strach. A ta velká, vždycky, když to zjistí učí tu malou říkat "Pche!!!" nahlas a od plic, dokud se jí neroztáhne pusa do úsměvu a strach nezmizí. Takže se prostě učím se nebát, nepodělat se z toho, že může přijít nějaký strašák a chytit mě.
Mám zato, že většina lidí si štípe lístky ne proto, že by chtěla být poctivá, ale proto, že na to prostě nemá nervy. A já si ty nervy trénuju.

Pak se taky učím všímat si lidí.
Několik revizorů už poznám, tak vždycky koukám, kdo už v tramvaji je a kdo přistupuje. Neuvěřitelně si u toho bystřím smysly.
Začalo mě to dost bavit. Občas mám sice (jako dneska) malej infarkt, ale stojí to za to.
Většina lidí je v tramvaji ráno otrávená, že musí jet do práce, ale já nejsem, já mám dobrodrůžo.

Našla jsem svůj klan!

2009-07-20T06:03:00.000-07:00

Od doby mé školní docházky začalo být zjevné, že v mnohém nezapadám. Neumím, nejsem schopná a prostě nezvládám plnit úlohy, nemám li svojí vlastní hodně hutnou motivaci. Třeba chodit do práce jsem se nenaučila a ví se, že jsem se o to pokoušela několikrát.
Vždycky to má stejný průběh. Někam nastoupím, nejdřív nic neumím, pak se všechno naučím a mám spoustu nápadů, co a jak by se dalo dělat.. ..pak narazím na to, že to přeci nejde.. Pak je vždycky nějaký šéf, který má tolik práce, že nestačí vnímat, co dělám a kolik toho dělám a jak..
..takhle párkrát do něčeho nadarmo naperu energii a je to. Motivace je v háji a v tu chvíli se začínám už jen tak ploužit, znechucuje mě už jakákoli činnost a čím dál víc se flákám.. ..a to je konec.

Těch pokusů už bylo X a nejdelší trval 9 měsíců a vždycky to dopadlo stejně. Vážně už jsem si začala myslet, že je se mnou všechno špatně. Jakto, že to jiní zvládají?!! (..Frustrace..)

Až teď jsem se někde dočetla jaký je rozdíl mezi člověkěm typu zaměstnanec a člověkěm typu rozený podnikatel a vyjasnilo se mi.
Například úplně jasná definice: Pro podnikatele je stokrát důležitější svoboda než jistota.
Nebo:
Podnikatel je člověk, který dokáže přežít i když nemá vůbec žádné peníze, proto ho tolik neděsí představa, že o pravidelný příjem přijde.." a několik dalších vět, pod které bych se mohla z fleku podepsat. Ještě tam byly popsané povahové vlastnosti rozených podnikatelů, které na mě pasují jak moje vlastní kůže.

Ulevilo se mi. Není na mě nic špatně. Jen jsem se snažila podobat lidem kolem sebe.
A vlastně, teď mi dochází, že od té doby, co jsem na vlastní noze, je mi nebývale dobře.
Jsem doma, jsem v pořádku.
Našla jsem svůj klan.

Noční stop

2009-06-26T03:00:00.000-07:00

Náš odpolední výlet za pozemky na Tišnovsku se zvrhl v noční bojovku.
To bylo tak..
Ani jeden jsme se nepodívali, kdy jede vlak zpátky. (Tady to přece jezdí každou hodinu, žejo.) A to bylo potom překvapení, když jsme zjistili, že se sice ještě v noci dostaneme do Tišnova, ale do Brna už ani zaboha. Ani autobusem. Až o půl páté ráno.
Přednostovu nabídku, že můžeme přespat na nádraží jsme odmítli, coby málo dobrodružnou a nasedli na pozdní vlak do Tišnova, že už se dál nějak probijem.
Hodinu před půlnocí stojíme v Tišnově na silnici (zaplať PB za veřejné osvětlení!) a stopujeme.
Píšu ceduli.

Horymír RBH: Napiš tam Kuřim. Stačí nám, když se dostaneme tam a přespíme u Toma.

Píšu "Kuřim".
Na silnici je mrtvo. Projede pár aut a žádné nezastaví.

Horymír RBH: Měla bys stopovat nahá. To by zastavili.

Já: Jasně, že by zastavili. Pak bych došla k autu a řekla bych "Kuřim".

Relevantní odpověď by asi byla "Za kolik?"

Za kolik bys mě prodal, Horymíre?

Horymír RBH: Za nic na světě. Nesvlíkat.

* * * * *

Dobře to dopadlo. Za pět minut jsme chytli luxusní stop až před barák a nemuseli jsme sundat ani ponožku...

Kroužky

2009-06-09T01:35:00.000-07:00

Zvětšuje se mi svazek klíčů. To jde snadno. Podnájem v Praze, podnájem v Brně... ..akorát je potřebuju tématicky rozdělovat a mám jenom jeden kroužek. Tak jsem dva klíče dala na provázek. Jenže provázek se přešoupá. Kde vzít kroužek? Koupit? Přece nebudu kupovat takovou blbost, jako je kroužek na klíče!?

Tak tohle už několik měsíců řeším.

A furt nic.

Až teď!!

Šakal mne požádal o navrácení klíčů od statků, které teď bude užívat už jen on. Tak beru svůj starý svazek klíčů.
Sundavám:

Klíč od auta. Třikrát jsem prorazila gumu, jednou dodělala převodovku. Čert ho vem.

Klíč od vozejku. Měla jsem ho ráda, ale otočit jsem se s ním uměla jenom před nádražím. Pryč s ním.

Klíč od venkovních vrat. Byla rozeschlá a když jsem je chtěla otevřít nebo zavřít, musela jsem do nich kopat. Budiž mu země lehká.

Klíč od aťasu. Tady jsem dva roky žila. Drhla podlahu, strojila stromeček. Uf. Nádech, výdech. Odevzdávám.

Klíč od dveří k domečku. Pec, kuchyň, moje dílna. Budiž zde prostor pro někoho jiného.

Klíč od schránky. Tu jsem kupovala. No nic. Stejně se teď už skoro jen ímejluje.

Tumáš, otevři všechny ty dveře někomu jinému.

Hu.

A výsledek? Duševní očista? ... Měla bych se podle všeho cítit mnohem lehčí, zbavená starých zátěží.... ..zkoumám.... ...žádný nevídaný pocit svobody a lehkosti nepřichází.. (?)

A přece!!!
No to je skvělé!!!

ZBYLA MI SPOUSTA KROUŽKŮ NA KLÍČE!!!!!!!!!!

* * * * *

Dárek..

2009-05-19T10:14:00.000-07:00

Dnes mi přišel od soudu rozsudek o rozvedení manželství.

Nejpodivnější dárek k narozeninám za celý život.

* * * * *

(Asi by bylo nepatřičné říkat, že poprvé se v té směsici pocitů objevila i radost. Ale tohle je můj blog. Tady můžu.)

Zázrak..

2009-05-19T04:54:00.000-07:00

Ležím
před tebou jak cesta
ty jdeš tou krajinou
jsi misionář
převracíš
moji padlou duši
* * *
Zapadáme do sebe
dvě lžičky
mícháme spolu
lopuchové kafe s ořechy
* * *
Otevíráme
nůžky
svíráme
jeden druhého
jako rukojmí
* * *
Žasnu
nad mírou vděčnosti
která existuje
* * *
Říkám:
"Bude ještě někdy takovýhle víkend?"
* * *
Ty říkáš:
"Ještě hodně"

Právě teď

2009-04-28T06:00:00.000-07:00

..máte poslední možnost nasbírat úžasně křupavé a šťavnaté zelené plody jilmu. Spěchejte, než dozrají a ztvrdnou. Je to salátek jedna báseň!

K.K. o plodech jasanu: "Tyjo, ten je! Kam se hrabe ptačinec žabinec.."

*******

Ve vyšších polohách ještě stihnete nevyrašený jasan. Loňské větvičky nastříhat, rozstříhat, usušit, opražit, uskladnit. Pak z nich vařit čaj, český ekvivalent kukichi.
Moc chutný a voňavý. Tak.. ..po našem.

2009-04-17T14:45:00.000-07:00

.....

Start another game?

..

Yes

.....

Dvě cesty

2009-04-17T13:28:00.000-07:00

Cestou na rozvod
dejchám kouř, co vydechuje předemnoujdoucí puberťák
normálně bych ho předešla
ale normálně nemám v baťohu šicí stroj

Cestou na rozvod
mělo by aspoň pršet
nebo něco padat
nebo pořádně zahřmít
místo toho jaro šílí
a je krásně
tak nepatřičně krásně

Cestou na rozvod
nevím
na co se patří myslet
co by tak bylo
adekvátní situaci
(Co říkat
mám v krku
takovou dřevěnou násadu
nejde s ní polykat)

Cestou na rozvod
procházím prastarou budovou
a na chodbě voní řízek
co právě obědvá paní soudkyně

Nechci plakat
protože myslím, že není o čem
co naplat
stejně to teče

Nejsem hrdá
na tohle osmiminutové performance
i když je role prajednoduchá
a text jednoslovný
"Trvám"
to umí říct i malé dítě
natož já

To tehdy byla větší práce
učit se celý slib
všechno to předem připravit
a vědět, že to tak bude napořád
Teď v tichu a trapnosti
vyžbleptáme svoje
"Sorry vole error"
a je hotovo

Jedním podpisem
se zbavíme půlky rodiny
(to je jak ve válce)

......

Cestou z rozvodu
vím, že už se o tebe nemůžu opřít
už tě to nezajímá
jestli se ještě můžu nalogovat
jestli ta hloupá bedna jde ještě vůbec nakopnout

Cestou z rozvodu
si zvykám

......

Zvykám si

......

......

Něco chybí
nějaký mezičlánek
takhle to ještě nekončí
ještě si znovu stoupnout před oltář
zaklonit hlavu do nebes
a říkat slova:

"Já Kea *
navracím se sama sobě
a přijímám vše, co jsem nechtěla vidět.

Slibuji, že v sobě nenechám zemřít lásku
a budu se učit cítit úctu a hledat smysl věrnosti.
Že budu hledat cesty, jak věci přijímat a nebudu se bát opuštění.
Že nebudu nostit břemena, která neunesu.
Že budu dělat nejlíp, jak umím
až do smrti.
K tomu mi pomáhej Bůh.
Amen"

......

*
(originál kostelního slibu:)
"Já Kea
odevzdávám se Tobě, Šakale
a přijímám Tě za manžela

Slibuji
že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost
že Tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu vše dobré i zlé až do smrti.

K tomu mi dopomáhej Bůh
Amen"

O snu, sněžnicích a mokrých pusách

2009-03-09T14:11:00.000-07:00

Včera se mi v Yesu v obláčkových peřinách zdál sen:
Byla jsem ještě s nějakými dalšími lidmi ve veliké místnosti a v té místnosti bylo moře. Normální vlny, slaná voda a písek. Já jsem si tak plavala až jsem doplavala ke kraji místnosti, kde z moře vystupovala pláž. Na pláži sedělo pár lidí, nikdo, koho bych znala, a dívali se mým směrem. Najednou bylo vidět, jak v jejich očích roste děs. Dívali se tak trochu za mě a já jsem tušila, že za mnou roste obrovská vlna. Potopila jsem se, aby do mě neudeřila naplocho. A nějak jsem věděla, že když jde jedna obrovská vlna, že za ní bude ještě jedna taková. Takže jsem zůstávala pod vodou, která se ve svém nabytém objemu vzdouvala a houpala, ale nijak smrtelně. Pak se celé to drama rozplynulo v tom, že jsem se různě potápěla a plavala mezi vlnami. Nějakou vtipnou pointu ten sen neměl.
Když jsem pak o něm ráno přemýšlela, usmívala jsem se nad tím, jak je trefný. Voda, to jsou podle všeho emoce. Můžu se na nich houpat, radostně si s nimi hrát, nořit se do nich a nebo mě taky můžou pořádně smést a dá se v nich celkem snadno utopit. A tahle celá škála je zkratkou toho, jak to v poslední době mám. Houpe se to.

Jak začíná jaro, mám čím dál tím větší chuť někam jít. Vyrazit a jít celé dlouhé dny do někam. Nebo vzít krumpáč a kopat, kopat až do úplného vysílení, pak upadnout a spát, druhý den vstát a kopat znovu.
Horymír RBH už má z toho učení taky bolavý zadek, tak jsme na dnešek naplánovali výlet na sníh. Horymír RBH tasí běžky, já si půjčuju v půjčovně sněžnice. A hurá na hřeben. Dole v Yesu prší, všechno taje, podél silnic potoky vody, mokrá mlha. Nahoře na hřebeni mlha s dohledností čtyřicet metrů, vítr, co fouká do tváře sněhové krupičky.
Nádhera, přesně tohle počasí potřebuju. Mám chuť se do té mlhy zanořit a nebýt vidět a jít a jít a jít.
Vyrážíme. Horymír RBH na běžkách odsviští někam do nevidna, já a sněžnicích ťap, ťap. Zprvu jsem zkusila hůlky, ale po třech zabodnutích do sněhu se to pochroumané rameno naježilo, tak jsem hůlky zavrhla a šla bez nich. Rameno ale kafrá stejně a už mi tlačí ruce do kapes, ať prý se nesou a necukám s nimi. Bude to sice trochu pomalejší, ale co.
Nořím se do mlhy jak do peřin a už mě to žene dopředu. Křup, křup, křup, ťap, křup. Jdu dopředu a čím větší vítr, tím líp, čím větší kopec, tím líp. Konečně se něco otvírá a já to tady do té zimy vydejchám. Protože jinak by mě to asi strašně sebralo a já bych to svoje „lásko, mě už z toho našeho mluvení-nemluvení asi vážně pukne srdce“ musela vyrýt nad postel do zdi. Místo toho prorážím sněhové krupičky a vyrývám stopy do sněhu. Ťap, ťap, křup. Líbí se mi, když jdu do kopce, protože ty sněžnice mají zespodu mačky a má to pořádný odpich. Z kopce dolů je to ale teprve sranda, žádné traverzování nebo obloučky, postavím se k prudkému svahu čelem a jdu rovnou dolů, po přímé čáře, jako moucha po zdi. Boží.
Pak jdu dlouho po cestě, na které je vyjetá běžkařská stopa. V pravidelných intervalech se objevuje Horymír RBH, kontroluje, jestli jsem se neztratila a jestli se mi dobře jde. Potkávám řadu dalších běžkařů. S odlišnou výstrojí a mnohem pomalejší nejsem hrozbou pro jejich soutěživá ega, tak mě mají všichni rádi a hezky se na mě usmívají.
Po několika kilometrech se dostavuje čirá extáze. Jdu dopředu a už to nemůžu zastavit. Mám pocit, že bych mohla jít desítky, desítky kilometrů. Když se zadýchám cestou do prudkého svahu, vzpomenu si na jednu dávno zapomenutou tantrickou techniku, která je tak nenápadná, že se dá použít i mezi lidmi a ono to funguje. Vyběhnu kopec a je mi skoro líto, že není prudší s delší. Ťap, ťap, je mi tak lehko a krásně. Křup, ťap, dýchám, jdu, létám. Najednou je ta hlubina a tíha vody nade mnou pryč a já se vznáším na vlnách. Vidím. Rozumím. Nebo vlastně nepotřebuju rozumět. Soucítím. Jsem. A všechno je jasné a přehledné. A Horymír běhá tam a zpět, krouží kolem mě jako moucha kolem mucholapky i když to vlastně nedává smysl, protože já jsem ta moucha. Přiběhne ke mě, přilepí se omrzlými fousy na moji tvář a prýští z něj tak čistá radost a láska, že to kolem nás snad musí světélkovat.
Endorfin, to je můj nejoblíbenější hormon. Po těch ušlých kilometrech se v něm ráchám jako v lázni. Je to jak po milování. Po takovém tom, co orgasmem nekončí, ale začíná. Když se to pak v člověku přelévá od jednoho konce k druhému a nikde to nekončí a nezačíná a klidně vám to podlomí nohy ještě druhý den, když jdete někde po ulici.

Po několika hodinách klesáme zpět k výchozímu bodu a je cítit, že už i tady to taje. Místo ledových krupiček nám to fláká na obličej cákance tajících vloček. Kdekdo to nemá rád. Já jsem nadšená. Jsou to takový mokrý pusy.

Nenechte si ujít...

2009-02-26T10:48:00.000-08:00

Vysoce delikatesní permakulturní performace:

Přiletěla ke mně novina, že..

2009-02-11T23:10:00.000-08:00

Kočkiš čeká koťata s psicí!!!

SKANDÁL

...První lásky by se neměly zamilovávat, ženit a už vůbec ne rozmnožovat...

:)

Tyhle..

2009-01-27T10:19:00.000-08:00

prstové boty...

NUTNĚ POTŘEBUJU ! ! ! ! !

! ! !

Co se děje ?!

2009-01-16T00:23:00.000-08:00

Před dvěma měsíci jsem ztratila pražskou lítačku. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před měsícem jsem ztratila vlakovou in-kartu. Nenašla se, zařídila jsem si novou. Před třemi týdny jsem ztratila brněnskou šalinkartu. Taky už mám nový exemplář.

Klíčí ve mně pocit, že něco není v pořádku.
Za celou dobu jsem neztratila ani klíče ani peníze ani diář ani občanku ani vypůjčené knížky.. Kdepak. Pozbývám výhradně jízdních dokladů.
Mám naléhavé nutkání se zaposlouchat do ticha. Co se mi to život snaží říct?! Že by to byl varovný prst ukazující na to, že už toho cestování bylo dost?
Nebo si ťuká na čelo nad tím, že používám lítačku i šalinkartu zároveň?!

:)

* * * * *

Sedmé nebe

2009-01-12T23:54:00.000-08:00

..je německý film o lásce ve stáří.
Postarší švadlena Inge se zamiluje do sedmdesátiletého šviháka s orlím nosem. Ve věku, kdy už není na co čekat, ze sebe strhávají šaty a milují se. V posteli.. ..na podlaze.. ..v přírodě...
"Ošklivá stará těla" něžně žhnou opravdovostí pocitů. Na divadlo či jakékoli performance není prostor ani čas. Krajiny tváří a těl vykreslují podstatu života. Erotické scény jsou velmi emotivní.
První třetina filmu je oslavou lásky v jakékoli podobě. Klidně by to tak mohlo skončit a bylo by to krásné. Je to ale jen vršek vlny, která má i svoje temné, smrtelné hlubiny. A tenhle film se do nich nebojí jít.

Inge je vdaná. A není to vztah, ve kterém by byla uvězněna, coby služka něčí ješitnosti. Její manželství je ve filmu vykresleno jako neobvykle kultivovaný vztah, ve kterém má sice každý svoje drobné úchylky, ale přesto je to vztah plný vřelé vzájemné pozornosti.
Vzácný případ, ve kterém láska dlouhodobě nedegradovala. Není zachycen jediný moment šílené nudy, ani jednou nikdo neudělá na druhého ksicht. Ti dva jsou určeni pro sebe. Vždycky to tak bylo.

Nadšená oslava života a všech jeho proměn se mění v pohled do otevřené rány ve chvíli, kdy Inge svému muži o své lásce k někomu jinému poví. Rozpolcenost, roztříštěnost, trosky, prach a zmar. Nastupují nekonečné řady nezodpověditelných otázek. Jedna z nejpůsobivějších scén je, když se Inge i její muž zúčastňují společně narozeninové oslavy jejich vnučky. Po oslavě spolu po tmě odcházejí. Jdou vedle sebe, ona vede kolo. Znají se do detailu, všechno o sobě vědí, mají k sobě hluboké pouto. Akorát už spolu nežijí, protože ona odešla k jinému muži.
Stojí na křižovatce, kde se jejich cesty rozdělují a ještě si chvíli povídají.
A tady to přichází. Myšlenky na to, jak je to možné, že když spolu byli třicet let a bylo to dobré, stejně přijde zlom, chvíle, ve které se to všechno posere a jeden z nich začne cítit, že už to takhle nejde, že když bude ještě chvíli pokračovat tím stejným směrem, že ho to zabije, že shnije za živa. Že když se bude pokoušet žít dál stejně jako předtím, zbyde z něj jenom stín, trapná karikatura jeho samotného. A přijde nevyhnutelná nutnost změny, která zničí vše, co bylo dosud vytvořeno a zanechá za sebou
zbořeniště osobního štěstí.

Když se vám to stane ve třiceti, můžete všechno rozbít, rozmetat na kousíčky, prohlásit za omyl, umést kus placu buldozerem a začít stavět od nuly, znovu od začátku. Když se vám to stane v sedmdesáti..
..O TOM je Sedmé nebe.

* * * * *

Film nedoporučuju těm, kteří jsou v jakékoli fázi rozpadu jakéhokoli vztahu a mají sklony se s postavami ve filmu ztotožňovat.
Mohlo by se vám stát, že se stanete nádobou plnou otázek, na které si neumíte odpovědět.
Třeba..
..předpokládejme, že vaším životním tématem je dlouhodobý vztah. Že tak nějak podvědomně vnímáte, že být spolu až do smrti smrťoucí je prostě fajn a je to tak správně. Sarkastický mozek předloží chladný výpočet:
"Tááák mi řekni, kolikrát jsi byla za posledních patnáct let pořádně zamilovaná"
"Třikrát.."
"Hmm, tak to je v průměru jednou za pět let. A jak dlouho chceš ještě chodit po světě?"
"No tak minimálně padesát let.."
"Tak to máš ještě deset solidních zabouchnutí, krát dvě, když počítáš za oba v páru... Heleď, to si fakt myslíš, že to ten tvůj současnej vztah ustojí????"
??!!!!??

Předpoklad..
..že jsme se poučili z chyb a prožitá bolest z rozpadů nám pomohla zmoudřet (?)
..že není nutné vždy všechno zničit, protože to přece nedává smysl, opakovat ten kolotoč každých pět let pořád dokola (?!) (..ehmm.. ..byl tedy naprosto nezbytný ten poslední výbuch Etny, při kterém lehlo popelem společných pět let života??!)
..že se něco stalo a my postoupili do další level, ve které rozumíme, chápeme a ustojíme vše, co nám na trase vleze do cesty (?)

? ? ?

Je to tam. Uvnitř. Ta touha, ten pocit smysluplnosti v tom - být spolu dokud nás smrt nerozdělí. Jen se nikdy předem neví, kdy, co a v kom umře.

* * * * *

Jdu a smrt je za mým levým ramenem.
Smrt všech a všeho, na čem mi záleží.
Dívám se dopředu a jdu.
Jdu.
Pořád.
Vím o ní.

* * * * *

Vrstvy

2009-01-04T08:14:00.000-08:00

Pohybuju se
někdy příliš rychle
takže pocity a události
nestačí ve mně sedimentovat

Jsem tvrdohlavá
a když není po mém, tak se stavím na hlavu
to se to pak ve mně všechno smísí
a já nevím
kde je nahoře a kde dole
co bylo první a co až potom
kde teď zrovna bydlím
a vedle koho se probouzím
a slova se mi v ústech zasekávají ze strachu
že jsem se ještě nezorientovala
a oslovím někoho, kdo už vedle mě není
(nebo někoho, kdo má teprve přijít)

Jsem vrstevnatá
jako sušenkový dort, nakrájený na plátky postavené na štorc
jako Barrandovská skála

Jen nemám dost času na to
aby se mezi vrstvami utvořila krusta
která by je oddělovala
a tak mi je dobře i blbě zároveň
Mísí se ve mě
silur s devonem
Jsou na mě patrné unikátní ukázky zvrásnění
(které nechci nikomu ukazovat)

Uzavírám se do samoty
ve stavu tektonického postižení
a prosím

Potřebuju
Bože já potřebuju oddělit ty vrstvy
potřebuju
aby to ve mě umělo umřít a rozložit se na částice
nechci
aby to místo toho
zkamenělo

Punkva

2009-01-02T14:59:00.000-08:00

Výlet 15.prosince v Moravském krasu. Po nějaké době se dozvídám, že řeka kolem které jdeme, je Punkva!

P U N K V A . . .
Punkva je moje součást. Ta část mne, která mluví tiše, ale dovede se svou tichou setrvačností prokousat skalním masivem. Smést z povrchu země jakýkoli nános. Vyhlodat pořádný kus díry do sebe tvrdšího kamene.
Když se jí postaví do cesty skála, rozbije ji.
Už delší dobu tak nazývám jednu prazákladní část svého těla.
Punkva je moje podzemní řeka.

..neodolala jsem, prostě jsem do ní musela vlézt..

Advent...

2008-12-19T14:27:00.000-08:00

Je to tak. Neumím to. Nemůžu tomu odolat. Letos to budou sice hodně improvizované Vánoce, ale i tak mě to přepadlo. Před pár dny jsem se rozhodla, že letos prožiju hezké Vánoce a to nehledě na okolnosti. A tak jsem šla, koupila větve a uvila advenťák. Sice na něm nejsou žádné přírodní plody (prostě ve městě nejsou po ruce), ale i tak z něj mám radost.
Parafrází na skutečnost je fakt, že mám půl hektaru lesa a větve na advenťák jsem kupovala v Tescu .. (smajlík, co se usmívá hořce..)

*****

Ještě pro obveselení přidávám fotku mého advenťáku z minulého roku. Ten je z větví z "mojeho" lesa. Na fotce je tak, jak vypadal 24.prosince. (Lépe řečeno, co z 24.prosince něj zbylo..)

:)

Vánoce v Avignonu..

2008-12-16T02:03:00.000-08:00

Skoro.
Nejde to jinak. Potřebuju nutně zresuscitovat stav svého účtu, tak s pomocí svých zlatých rukou, s pomocí dobré fantazie a s pomocí Boží trávím dny vyráběním a prodejem šperků.
V Avionu. Což je, ehm.. nákupní centrum.. v Brně.
Dříve bych si myslela, že trávit dobu předvánoční v nákupním centru, je to nejhorší, co se člověku může stát. Ale poslední dny si čím dál více uvědomuju, že je mi tam vlastně dobře.
Kdo nezažil, co to je, prodávat šperky na porno veletrhu, nemá šanci rozumnět :)
Možná to bude i tím, že poslední dobou výrazně klesly moje požadavky na život. . na prostředí, na události, na lidi. A tak zažívám takovou zvláštní proměnu. Třeba ten dav nakupujících lidí, co mi dřív připadal jako banda konzumentů a ignorantů, kteří vůbec, ale vůbec nic nechápou, mi teď přijde jako skrumáž docela obyčejných, vcelku vstřícných lidí.
Přestala mi vadit idea nakupování vánočních dárků, značkové hadry a mobily, tlačenice na poště a v tramvaji. Dříve jsem viděla v lidech neschopnost určit si cíl. Neschopnost převzít zodpovědnost. Teď z nich čichám a nasávám aroma jejich vlastních osudů a mám touhu nechat je přijít co nejblíž a otisknout je do sebe. Chtěla bych se od každého z nich učit něco z toho, o čem to tady všechno vlastně je.
Vždycky jsem nesnášela paneláky. Vadila mi ta nahečmanost lidských hnízd, papundeklové stěny a nedostatek soukromí. Teď v jednom bydlím a v tuhle chvíli bych to nevyměnila za nic. Cítím se tu.. ...obejmutá. Cítím ze všech stran kolem sebe živé rodiny. Děti, dospělé, starce. Životy ve všech barvách. Když odmykám dveře a vsoukávám se do chodby tohohle bytu, je mi, jako bych se vracela zpátky do lůna. Vnímám ty lidi, jak žijí kolem mě a mám pocit, jako by mě podpírali. Slýchávám dozvuky jejich každodenního života a je to, jako by mi vysílali zprávu, že to jde. Nahoře nad námi pláče sousedům miminko a pro mě je to důkaz, že je vůbec možné v tomhle životě a tomhle světě mít malé dítě. Cítím, jak všichni ti spoludýchající ráno vstávají, odcházejí, pak se vracejí z práce, dítě běží a dupe po podlaze, upadne hrnec, teče voda... a vím, že všichni z nich mají své překážky a sny. Že si každý z nich odžívá svoje vlastní ztráty. Tenhle rituál denních úkonů každý den opakují a já z toho čtu, že to berou. Přestože vědí, co všechno to znamená a obnáší, tak oni to berou i za tu cenu. A cítím z nich takovou odvahu, že se mi z toho podlamují kolena.

*****

Souvislosti (I)...

Isabel.
Isabel je žena-dívka s těžkým osudem. Rány v srdci a duši se jí obrazí v očích jako propasti a tvoří kolem ní auru statečnosti, ve které je krásná.
Isabel je žena, do které se zamiloval Šakal.
Náhle, prudce a vší silou, jako před šesti lety do mě. A najednou se stalo, že vše, co se tak dlouho
řešilo a nebylo lze s tím pohnout, je vyřešeno (jako před šesti lety), všechno uzavřeno (jako před šesti lety) a budoucnost krásná a růžová (jako ta naše budoucnost v minulosti).
Vše je nad slunce jasné, konečně se přišlo na to, jak je to správně. A v tomhle světle, je celých šest let spolubytí nejapně trapných, protože to bylo ještě tehdy, když jsme byli hloupí a nevěděli jsme, nechápali a nerozumněli životu.
Tu dobu je třeba s chápavým úsměvem blahosklonně odmávnout a co nejdřív zapomenout. Protože, kdo by si chtěl připomínat vlastní nedokonalost, žejo.

********
Otvírám oči. Otvírám je ještě víc, i když už jsou doširoka rozevřené. Ještě víc potřebuju. Mám pocit, jako bych měla přetažená přes bulvy ještě další víčka, která nejdou odtáhnout, i když jsou už ta svrchní víčka otevřená.
Ale já to potřebuju. Potřebuju se VIDĚT. Vidět se svýma vlastníma očima.
Potřebuju si seškrábat z očí tu přilepenou chlopeň, tu divnou clonu, totiž: pohled na sebe skrze oči člověka, se kterým jsem spojená.
Protože, pokud to neudělám, zmizím.
Cítím, v těle, v kůži, cítím, jak mizím v očích člověka, vedle kterého jsem se šest let probouzela. A je mi, jako kdybych průhledněla. Jako kdyby bylo vidět skrze mě. Jako bych už nebyla z masa, ale jenom obraz promítaný na zeď. Musím se občas prudce nadechnout. Abych si vzpomněla, že mám plíce. Štípu se do ruky, abych cítila, že ta ruka je skutečná. Potřebuju chodit v davu a vrážet do lidí a jenom v tom okamžiku, kdy do mě někdo vrazí, cítím, že jsem, že ten člověk neprojde skrz. Jakmile ten člověk poodejde, zase ten pocit skutečnosti ztrácím. Potřebovala bych, aby do mě vrazil nebo mě objal každý, koho potkám. Jenom tak vím, že to není iluze.
Potřebuju si vrátit sama sebe. Prosím o tu možnost, dovednost - mít, vidět, cítit sama sebe. Skrze sebe. Ne zase skrze někoho dalšího, kdo bude mít tu možnost, když na to přijde, vygumovat mě ze světa.

*****
Souvislosti (II)...

Horymír, rytíř bez bázně a hany.
Horymír je muž, do kterého jsem se zamilovala já. Ten člověk má jednu nádhernou vlastnost a to, že se o sebe nebojí. Před pár dny ze mne vyhnisaly bolesti posledních měsíců a já je v jeho náruči proměnila na litry slané vody. Od té doby je mi dobře. A mám chuť děkovat do nebes, že zrovna tenhle chlap se nepodlomí, že ho to neskolí, že to unese. Málokdy cítím tak velký vděk. A poslední dny se to objeví vždycky, když skládám hlavu na jeho levé rameno.
Tam já teď bydlím. To je můj nový domov.

Přijď...

2008-12-02T15:59:00.000-08:00

Přijď, přijď k mému jezeru, až budeš chtít naplnit svůj džbán.

Až nebudeš mít co dělat, až se ti zachce malátně posedět a nechat svůj džbán vznášet se na vodě, přijď, přijď k mému jezeru.

Travnatý svah je zelený a je tu divokých květin bez počtu.

Myšlenky se ti vykradou z temných očí jako ptáci z hnízda.

Závoj ti padne k nohám.

Přijď, přijď k mému jezeru.

Až se ti zachce zanechat hry a ponořit se do vody, přijď, přijď k mému jezeru.

Nech svůj modrý plášť na břehu, modrá voda tě přikryje a schová.

Vlny se budou stavět na špičky a líbat ti šíji a šeptat ti do uší.

Přijď, přijď k mému jezeru, až se ti zachce ponořit se do vody.

Musíš li se zbláznit a hledat ve vodě smrt,
přijď, přijď k mému jezeru.

Je chladné a bezedně hluboké.

Je temné jako spánek beze snů.

V jeho hlubinách slývají noci

a dny a ticho jsou písně.

Přijď, přijď k mému jezeru, chceš li se utopit ve vodách

Rabíndranáth Thákur, Zahradník

Nákotníčky..

2008-11-20T13:50:00.000-08:00

Když jdu sama na schůzku
ptáci nezpívají
vítr se ani nepohne
domy po obou stranách ulice mlčí
Jen nákotníčky mi vyzvánějí při každém kroku
a já se stydím

Když sedím na balkoně a poslouchám
kdy se ozvou jeho kroky
listí na stromech nešumí
a voda v řece je tichá
jako meč na kolenou hlídky, která usnula
Jen srdce mi divoce buší
a já nevím, jak je utišit

Když můj milý přijde a sedí vedle mne
když se mi chvěje tělo a víčka klesají
noc potemní, vítr zhasí lampu
a mraky zatáhnou přes hvězdy závoj
Jen klenot mi září na prsou a svítí
A já nevím, jak jej skrýt

Rabíndranath Thákur, Zahradník

Připomněla mi moje oblíbená blogerka..

2008-11-12T10:00:00.000-08:00

..že tohle taky můžu.
Moc můžu...

http://www.youtube.com/watch?v=_gfscD-5mlU

V sauně

2008-11-11T14:40:00.000-08:00

Minulou zimu jsem objevila saunu na Slávii. Získala si mě tím, že to není žádná výtahovka. Je velká tak, že i když přijde víc lidí, dá se tam ležet. Nějakou dobu pociťuju, že léto je vážně definitivně pryč a s podzimem už je to taky nahnuté, tak jsem zas jednou zavítala.
Sauna byla, s několika málo změnami (na skříňkách jsou místo čísel obrázky) taková, jakou jsem si ji pamatovala.
I průběh, aspoň ze začátku vcelku normální.
Svlíknu se, osprchuju se, namočím ručník a vejdu do sauny.
Saunující se starší paní: "Sem nemůžete s mokrým ručníkem!!"
Sleduju ručník, ze kterého kape na podlahu.
Já: "Vždyť to hned uschne."
Paní: "Ale vypařuje se to!!"
Nevím, co na to říct. Přijde mi v pořádku, že se to vypařuje.
Paní: "Taky sem musíte přijít dosucha vytřená."
Já: "Vždyť v tomhle vedru taky hned uschnu."
Paní: "Ale odpařuje se to z Vás!!!"
Furt nevím, co je na tom procesu špatně.
"Tohle je SUCHÁ sauna!!!" Reaguje paní na můj nechápavý výraz.
Já: "A když sem příjdu s mokrým ručníkem, tak z toho bude mokrá sauna?"
Paní: "Vypaří se to a bude tady pára!!!"
Já: "No... ....a (?)"
Paní: "Vy nevíte, co udělá voda ve sto stupních? Vy jste neměla fyziku?"
(Chci říct, že se přemění na vodní páru, ale váhám, protože paní se tváří, že voda při sto stupních se přemění na chlór.)
Furt nechápu, proč je ta pára tak špatná.
Paní: "Víte, jak pálí horká pára? To Vás ve škole neučili?"
"Jako že Vás bude pálit to, co se odpaří z toho ručníku?" Podezřívavě si prohlížím, do té doby neškodný kus textilu.
Paní: "Tohle je suchá sauna!! Já jsem si zaplatila suchou saunu, tak chci mít suchou saunu!!!"
Jsem z toho tak vedle, že ten mokřejší ručník odhodím na lavici před saunou a vejdu s tím sušším. V hlavě se mi vyrojila řada neřešitelných problémů.
A to si mám i vyfénovat vlasy? A když se osprchuju a pak se dosucha otřu ručníkem, tak ten ručník už nebude dost suchý, co pak?? A co vodní pára, kterou vydechuju??? A co když se začnu potit???????
Těžké otázky neunesu, tak je ventiluju, což paní rozlítí.
"Já jsem si zaplatila suchou saunu, tak chci mít suchou saunu!!! Jestli chcete saunu s párou, tak si běžte do Podolí!!!"
Heleme, informace!!!
"V Podolí je SAUNA S PÁROU????"
Miluju horkou páru. Zbožňuju, když se mi zakusuje do kůže.
(Nemůžu odolat té neúprosné invazi. Zavírám oči a je to tady. Mokrá kůže, čůrky potu si zvrhle razí cestu po těle. Dusné subtropické klima. Kuba. Těla dvou milenců, co se v šíleném tanci koupou ve svém potu..)
Ehmm.. ..odbíhám...
Já: "Ale já vždycky chodím do sauny s mokrým ručníkem a nikdy to nikoho nepálilo..(?)" (Kdybych té paní řekla, že si sebou většinou nosím petku s vodou a když je mi fakt vedro, tak si ji normálně leju na hlavu, tak by jí z toho asi švihlo.)
Paní: "Vy nevíte, že vodní pára ubližuje pokožce?!!"
Aha!! Konečně to mám!!
"Takže pára, co se odpaří z mého ručníku ublíží Vaší pokožce?"
Paní: "Jo! Proto je dobrá jedině SUCHÁ sauna. A Vy sem s tím ručníkem nesmíte. Přečtěte si pravidla!!"
Před tím, než jdu do sauny dělám různé věci. Hodně brečím. Hodně pracuju. Hodně něco řeším. Někde se úplně dobiju. (Proto se sem pak chodím rozkládat na atomy.) Ale ještě jsem ani jednou nečetla pravidla(!)
Paní: "Co děláte v sauně, když neznáte pravidla!? Já chodím do sauny už pětadvacet let!!!"
Aha. Jenže to se takhle nedá. Svět je strašně dynamický. Musíte se furt měnit. Musíte pořád přepisovat tu mapu. Jak zatuhnete na jednom bodě, tak je po Vás!!!
(Třeba začnete tvrdit, že teď je to, co bylo před pětadvaceti lety!!)
Chvíli je ticho.
Pak vejde do sauny další žena. V ruce má ručník, ze kterého kape na podlahu.
Paní: "Sem nesmíte s mokrým ručníkem!!"
Příchozí žena se nechápavě dívá. "Ale já ho měla na hlavu.."
Paní: "Jenže tohle je SUCHÁ sauna!!"
Žena odejde ze sauny odložit ručník.
Paní: "Já chodím do sauny už pětadvacet let a tohle jsem nezažila."
Já: "No a dneska hned dvakrát, to je pech, co?"
Pak už je jen ticho.
Dlouze se na tu paní dívám a po nějaké době se ve mě něco pohne. Když vidím, jak si škrabátkem zuřivě drhne špeky na břiše, mám pocit, že tomu strachu o pokožku, z pozice o jeden saunový schod výš a s o třicet let hebčí kůží, rozumím.
Uděláme každá tři saunová kolečka, paní si v průběhu stěžuje kamarádce na drzou mládež a pak se začne balit. Zpozorním, protože mě hrozně zajímá, co má ta paní pod ručníkem, kterým má obmotanou hlavu. Má tam SUCHÉ nebo MOKRÉ vlasy???
Mám pocit, že jakmile se to dovím, dojde mi něco hodně důležitého a celá ta věc dostane smysl. Těsně před tím, než ručník definitivně odmotá, zatajím dech.
Má tam igelit.

Vracím se

2008-11-05T07:06:00.000-08:00

Vracím se
ke svému starému jménu
a je to, jako bych se vracela
někam do druhé třídy
když jsem stála v tělocvičně
v jarmilkách a modrých trenkách
a byla k uzoufání neobratná
a někdo na mě tím mým jménem zavolal
a já se styděla

Zapomněla jsem!!
(zatímco jsem nosila nové jméno)
jaké to je, s tím starým vyrůst
a hrdě je nosit

A tak
když se mám rychle představit
váhám, které ze jmen použít
Jednoho jsem se vzdala
a k druhému ještě nedorostla

Porno den

2008-10-30T14:26:00.000-07:00

Pokud jste někdo, kdo vyrábí šperky a NÁHODOU Vás napadne, že je to nuda mít šperky jen pro krk a uši, protože na těle (obvzláště ženském) je spousta krásných tvarů, které by si zasloužily být zdobeny a tím pádem vymyslíte Intimní šperky a NÁHODOU Vás napadne s tím jít na veletrh Erotica, tak se Vám může klíďo píďo stát tohle...

Zabírám svůj metřík čtvereční stojanem na obrazy vylepšeným o poličky a stoleček a vystavuju na černý samet svoje umělecká díla.
Brány hradu se otevírají a dovnitř proudí lidi. Teda.. ..kdo mohl vědět, že ve čtvrtek ráno přijdou hlavně úchyláci..
Místo mého stánku bylo určeno NÁHODOU přesně naproti velké obrazovce, na které běží porno. Takže se tu úchylové obzvláště shlukují. Jsou to normálně dědci v teplácích a flanelkách, co přijeli odněkud ze vsi a za tři stovky si vyrobili celodenní program. S pokračujícím časem se péčka střídají a já dělám kolem svého krámku se šperky ochranný kruh. Funguje.
Kolem druhé hodiny úchylové odešli na párek a rozjasnilo se. Bohužel se mi tím taky otevřel výhled na obrazovku. Zjišťuju, že zásoba péček k pouštění došla, tak to jedou znovu od začátku. Krize. Nesourodá skupina lidí dělá nějaké naprosto nepravděpodobné věci na nepravděpodobných místech. Ano, žena v záběru právě "prožívá" typicky mužský způsob orgasmu. Znovu se uvnitř rozčiluju, jak je možné, že ty ženy dovolí, aby se s nimi zacházelo podle jiných pravidel, než jsou vlastní jim samotným. Proč nedělají s muži to, co je vzrušuje, ale to, co si ONI MYSLÍ, že je vzrušuje, sakra.
Sakra, sakra.
Snažím se věnovat pozornost jiným věcem, ale i tak mám po pár hodinách pocit, že jediná věc, kterou spolu mohou muž a žena (a to jsem prudérní :) prožít, se podobá přetopenému parnímu stroji v chodu, těsně před výbuchem.

Trvá mi přesně půl dne, než mi dojde, že ty dívky, které hned vedle podepisují fotky a nechávají se fotit s muži, jsou aktérky promítaných filmů.
Poměrně křehká usmívající se dívka podepisuje někomu fotku a o metr vedle ji na obrazovce nějaký chlapík naprosto nemilosrdně jebe.
Mazec.

O kousek vedle je tyč a u ní se každé dvě hodiny střídají tři tanečnice. Mají pružná těla a ztuhlé tváře. Usmějí se jen, když se podívají na kolegyně. Jinak se vůbec nedívají na lidi, ale někam skrz ně, za ně, do dálky.
V devět večer, když už to balí, se ta svlíkací konečně oblékne do mikiny a do džín a vypadá jako úplně normální holka, akorát je něco strašně špatně. A mě při pohledu na ni napadá, že se občas stane, že se některé věci v člověku polámou a pak už to nejde zpátky.

Jestli vám můžu něco doporučit, tak to je, abyste tam nechodili. Opravdový život je mnohem, mnohem lepší.
Za těch dvanáct hodin tady dneska jsem viděla spoustu věcí. Ne všechno, ale hodně.
Ani jednou jsem neviděla polibek.
A co teprve pohled.
Nějak si po tom všem strašně moc uvědomuju, co se mnou udělá, když se na mě ten pravý člověk v pravou chvíli tak zadívá...

Je po bitvě

2008-10-27T14:52:00.001-07:00

Konec

Je po bitvě

ještě se mi třesou nohy v kolenou
a sahám po meči, při sebemenším šramotu
..ale..

Je po bitvě

Ještě moc brzo na to, myslet dopředu
pořád mám před očima obraz usekaných paží
..ale..

Je to za námi
před několika údery srdce
to skončilo

Je po ní

Ne po bitvě
ale po celé téhle stoleté válce!!!

Teď
Je třeba dýchat
zvyknout si na to
že normální je nebojovat
Pokusit se rozvzpomenout
co bylo předtím

(Co se vlastně dělá když se nebojuje ?!)
...

Je třeba
oplakat mrtvé a přepočítat ty, co přežili

Vylézt na kopec, rozhlédnout se a najít místo
Postavit nový domov

Naučit se
znovu se těšit
na obyčejné věci

Dovolit si
myslet na něco krásného

Znovu je najít
(životu prospěšné iluze)

Vydolovat ze sebe všechnu odvahu
rozpřáhnout náruč a uvítat

Začátek

Letím..

2008-10-27T14:46:00.000-07:00

Moje chodidla
jsou rozřezaná
od věčného chození po hraně
Už neudělám ani krok
Skáču
Vítr mě bodá do očí
To s tím létáním, to se mi nezdálo, že ne..

Jít do Tmy

2008-10-17T05:52:00.000-07:00

Někdy zítra touhle dobou pro mě začne něco, čemu se říká pobyt ve tmě, terapie tmou nebo taky meditace ve tmě. Prakticky to probíhá tak, že se člověk nechá zavřít do světlu vzdorné chajdy, kde je vše základní, co potřebuje k týdennímu pobytu. Tam pak člověk tráví týden po tmě sám se sebou. Jednou za den přichází opatrovník, který přináší jídlo na celý den a je možné s ním promluvit o tom, co se v člověku děje.
Viděla jsem o tom před dvěma lety dokument. Zaujalo mě, s čím ti lidé potom lezli ven. Po týdnu ve Tmě začali dělat zásadní životní změny. Měnili profese, rozváděli se, rozhodli se k něčemu, k čemu se dlouho rozhodnout nemohli. Většina z nich se během pobytu ve Tmě setkala s něčím nebo někým důležitým ze sebe. Někomu se vynoří Smrt, někomu Ďábel. Rozhovory s nimi pak bývají dost zásadní.
Celé se to okoukalo od mnichů v Tibetu, kteří se za účelem prozření zavírají do sklepa třeba na sedm let. Po mnišství jsem nikdy netoužila, ale když jsem před pár týdny prošla kolem toho, že někdo ve Tmě byl, tak všechno ve mně začalo křičet "Ježišmarjá, vždyť tohle já strašně potřebuju!"
Nemám žádné promyšlené cíle. Celé to rozhodnutí, setrvat týden ve tmě, je čistě intuitivní. Nevím, co mi přinese. V tuto chvíli se jen strašně těším, až se do té Tmy ponořím a nebudu nic muset. Stulím se a Tma mě teple obejme.
Co bude pak, to se uvidí. V nejhorším budu improvizovat. Jako vždycky.

Něco se děje

2008-10-16T11:52:00.000-07:00

Cítím divný klid. A vím, že uvnitř se něco děje. Jako by se něco chystalo ke skoku. Tak podivně mě brní mezi lopatkami. Chvílemi mám pocit, že mi snad začnou růst křídla.

To se mi snad jenom zdá..

2008-10-16T06:15:00.000-07:00

Sedím u stolu a šiju velkou tašku na obraz. Najednou se mi zvedne hlava a oči zamíří někam ven.
Za oknem stojí na zemi veliká sojka a má v zobáku vlašský ořech. Poskakuje pár metrů ode mě, podívá se na mě a zase poskakuje. Už ví, že o ní vím, ale nebojí se. Neuletí, dál se co chvíli podívá na mě a provádí nějaký svůj sojčí tanec. Mám pocit, jako by se usmívala. Tančí, jako by mě chtěla na co nejdelší dobu upoutat. Jako by mi říkala, abych si jí pořádně, ale opravdu POŘÁDNĚ prohlédla a zapamatovala.
Jak dlouhou chvíli jsme spolu strávily nevím. A co mi přišla povědět, nad tím si taky marně lámu hlavu. Nerozumím tomu.
Ledaže...

Návštěva u Kočkiše

2008-10-15T13:59:00.000-07:00

Včera a dneska jsem byla na návštěvě u Kočkiše. Kočkiš je totiž výborný kamarád a k tomu nadaný grafik, což se ocení, zvlášť ve chvíli, kdy člověk potřebuje udělat vizitky a reklamní poutač :)
Kočkiš je taky můj první láska ještě z doby kamenné. Projevuje se to různě.

Má pochopení pro každou moji špatnost.
Toleruje moji touhu po dokonalosti.
Zná mě tak dobře, že ho už nic nepřekvapí.
Když jsem vybalila fotku, kterou jsem chtěla mít na zadní straně vizitky, řekl: "To nejsou tvoje prsa" :)

Strávili jsme spolu odpoledne, večer, noc, ráno a další dopoledne. Udělali jsme všechnu tu grafiku (fakt díky moc, jseš skvělej!) a docela dobře se u toho bavili.
Kočkiš už mi málem představil svůj nový objev na poli lásky.. ..kdybych ovšem neměla zpoždění! Takhle jsem přijela a K. akorát mumlal, že mu před hodinou napsala, že to chce ještě zkusit se svým bývalým.
Ach jo. Zas jedna neučesaná...
Kočkiš zrovna úpěl, že tomu fakt nerozumí. Že mu ty baby vždycky líčí, jaké hrůzy zažívaly ve svém předchozím vztahu, pak chodějí chvíli s ním, načež se asi tak po měsíci rozmyslí, že se zase vrátí zpátky.
To je to se mnou tak strašný, že se radši vrátěj do tý hrůzy?..Já už fakt nevim, já tomu fakt nerozumim, můžeš mě to vysvětlit?
Tak to ti můžu vysvětlit docela přesně :) ..pár hodin jsme na tom nechali.
A večer jsme šli na koncert Václavka a Kočkiš si dal pivo, protože já přece, když se mi radí, do kterého pruhu mám najet a kdo má přednost na křižovatce, můžu řídit! A pak jsme ještě dodělávali grafiku a pak jsme šli spát a v noci se po nás procházely Kočkišovy kočky a ráno nás budily mňoukáním, co si jakože myslíme, že mají být o hladu, když je už půl osmé... a pak jsme šli do tiskárny a chlapík, co to tam měl v paži byl nadšený, že tak hezkou práci ještě nedělal (kdo mu taky dá po ránu do ruky fotky s prsama, žejo).. a vizitky i panel vyšly moc hezky, prostě kluci šikovný jsou to.
A pak jsme ještě kecali a jedli a pak už jsem šla na vlak.
Bylo to moc fajn, zažít zase takové to uvolněné brašulovství, moct říct úplně všechno a vědět, že se tomu rozumí a moct poslouchat a rozumět.
Dívám se teď na to, co jsme vyrobili a jsem moc spokojená. Jen bych chtěla udělat ještě velkou ceduli, na které by byl nápis: Sláva Kočkišům, ať žijí! :)

Ještě můžu

2008-10-15T12:51:00.000-07:00

Předešlé dny..

Pracuju, brodím se, snažím se rozumět, pochopit.. ..umět nahlédnout, pojmenovat to, co cítím, být jednotná. Bojuju, abych si nelhala.
Nejvíc se potím, když se snažím rozlišit to, co opravdu cítím a co si opravdu myslím od toho, co CHCI, abych cítila a myslela si.
Chtěla bych stát s rozpřaženýma rukama a zakloněnou hlavou, ale od té doby, co se mi do levého boku zahryzla pochybnost, spotřebuju většinu síly na to, abych jenom stála. Ta zakousnutá mrcha mě nutí jít do předklonu. Ale já taky umím skousnout zuby a neudělat to. Nesmírně mi přitom pomáhá pětka vlevo nahoře, ačkoli už ji nemám.
Makám. Potřebuju si odpracovat svoje dluhy. Hledám. Hledám svou starou touhu, něhu a lásku. Někde tu sakra ve mně musí být. Chodím a odhazuju harampádí. Nořím se do bahna a snažím se je někde nahmatat. Přehazuju ty srágory lopatou, probíjím se vpřed, doleva a doprava, nahoru a dolu. Dovnitř. Někde tu doprdele musí být! Tiše křičím a vzpomínám, kdy jsem naposledy viděla jejich bledé odlesky.
Potřebuju, potřebuju se nutně ujistit, že dělám všechno, co můžu. Že prohledám absolutně každý temný kout sebe. A přitom slyším zevnitř bouřlivý výsměch, protože to uvnitř ví, že nevědomí neprohledám nikdy.

Nějak čím dál častěji pomýšlím na Tebe. Ne, že bych Ti někdy odemlívala Otče otčenáše, ale vzpomínám si na to, když ses naposledy objevil. Bylo to někdy před rokem. Mě bylo blbě a Tys mi dal ruku na čelo a já plakala úlevou.
Od té doby jsem Tvou přítomnost takhle blízko nezažila.
Nějak mám pocit, že je zase na čase. Že bych ten okamžik nadlidsky nepodmíněně milujícího obětí potřebovala znovu zažít. Tak.. ..kdybys to měl taky tak.. ..budu tady.
Neboj, ještě to jde. Dejchám. Ještě pořád vím, že to stojí zato.
Ještě můžu.

Pochyby

2008-10-09T06:27:00.000-07:00

Pochybuju

Bože, já pochybuju
o bytostech blízkých

o těch nejbližších

A oni se kroutí v bolestech
a skučí strachy
a páteř se jim láme

pod tíhou mých pochyb

Pochybuju
pochybuju přestože rozumím
přestože chápu

(To proto, že si dobře pamatuju

Dobu kdy oni pochybovali o mně

a JÁ se kroutila v bolestech
JÁ skučela strachy
a MOJE páteř se lámala

pod tíhou JEJICH pochyb)

Přesto všechno
pochybuju
...

Bože

Dovol mi pochybovat

A dovol mi
abych dovolila

Aby ostatní
pochybovali o mně

Hlas z dělohy

2008-10-07T07:30:00.000-07:00

Krvácím
a je to k vzteku a pláči
je to tak v pořádku
a právě to mě na tom vadí nejvíc

Začíná mě vážně, vážně štvát
vše, co jsem se kdy dozvěděla o plánovaném rodičovství
ve chvíli, kdy bych nejradši porodila
kotě nebo štěně, to je jedno

Chce se mi
narvat do popelnice
všechny pilule, pesary a šprcky mého života
a dovolit si
ten kolosální průser

Pomilovat se na ulici
na křižovatce před domem
s prvním hasičem nebo řezníkem
(na tom vážně nezáleží)
kterého potkám

Jeho voda živá
by ve mně navždy zůstala
a já bych zpívala!!
jako Aneta Langerová
svůj oslavný song o spermatu

Už jste si někdo..

2008-10-04T05:39:00.000-07:00

..sám sobě trhal druhý zub?
Já dneska.
Jedinečný zážitek, vřele doporučuju. Uvědomila jsem si u toho spoustu věcí.

Každý máme svého hrdinu

2008-10-03T12:16:00.000-07:00

Dneska jsem byla v Praze.
Odpoledne jsem se, místo, abych jela domů, z náhlého popudu rozhodla, že půjdu ještě na jedno místo zjišťovat nějaké nezbytně nutné informace. Pochopitelně jsem se tam zasekla. A pak nějak nejel autobus.. ..a když pak jel, tak byla taková zácpa, že přijel do Městečka asi půl hodiny poté, co odjel poslední autobus domů do Vísky.
To by byla za normálních okolností pro člověka s mojí stopařskou minulostí příjemná výzva. Jenomže ona už byla tma a o zimě radši nemluvím.
Chvíli jsem mávala a pak zastavil chlapík, jenomže jel někam jinam. Pak jsem zase chvíli mávala a nezastavil nikdo, z čehož jsem usoudila, že už vážně nejsem vidět, protože jinak to přece neni možný.
Popošla jsem pod nejbližší pořádnou lampu (zaplať PB za ně) a zase jsem vesele zahmitala pravačkou. Né, že by to nějak jezdilo. Pak kolem prošly tři mladistvé Romky a měly zvědavé otázky. Docela mě to pobavilo. Pak dlouho nic. Pak zastavil další chlapík a zase jel někam jinam a pak zastavila žena a zrovna tak.
Teda já mám dneska smůlu..
Zjevně jsem ztratila stopařskou formu. Vybavila jsem si pár zaručených pravidel, jak prolomit smůlu na stopu a začala jsem uždibovat chleba.
A pak přijel On.
Když se mě zeptal, kam jedu a já řekla, že do Vísky, podíval se tak zvláštně někam za mě, chvíli mlčel a pak řekl odevzdaně: "Tak pojď."
Ten člověk měl v sobě zvláštní sílu. Něco takového vnímám v přítomnosti porodních bab. Krev a špínu. Život a smrt.
"Pás." Řekl, když jsem si místo připásání se smotávala vlasy do drdolu.
Vyjadřoval se vesměs jednoslovně. Trochu jsem se začala ptát. Zjistila jsem, že jede do vesnice pět kiláků před Vískou (ale hodí mě domů). Vyprávěla jsem svoji dnešní patálii s autobusem.
"Studuješ v Praze?"
(Smích..) "Dávno ne."
Pak jsem se ho zeptala, co dělá.
No jasně!!! Že mi to nedošlo hned!!
JE TO HASIČ!!!!!!!!
Archetypální hrdina, zachránce, co vynáší v náruči z hořících domů ženy a děti!!!
Proto je mi vedle něj tak dobře..
Řekla jsem mu, co si myslím o hasičích a on se smál až plácal do volantu.
Pak už jsme dojeli do Vísky a já mu řekla, že je moc hodnej a že zase zachránil jednu duši (a že vím, že vlastně nemohl jinak) a že ať mu to brzy někdo oplatí.
A pak jsem přišla domů a vítal mě tu psoid a kočkoidi, co je tady hlídám a krmím, než zase přijedou zpátky Tvůrci Hmoty*.

*Tvůrci Hmoty = rodiče, zabývající se vývojem keramických hmot, toho času na dovolené.

Myšlenky o samotě

2008-10-02T13:42:00.001-07:00

Včera odjel Šakal. Nabídla jsem mu jablka a ořechy na cestu. Řekl, že je má přece i doma. Ale že si ode mne vezme, co mu dám.
Dala jsem mu ty jablka a ořechy.
Osaměla jsem a cítím úlevu, že nemusím nést tíhu Šakalova obětí (a všech jeho objetí..!).
Spím sama v posteli.. ..konečně spím! Rovnám si záda, obratel po obratli, protože už se nemusím hrbit pod nákladem Šakalovy bolesti. Říkám si.. ..kdy už se to sakra konečně naučím?! Kdy už přestanu odžívat cizí rány?! Kdy už si to přestanu brát všechno na sebe?! ..Když je někdo v háji z toho, že to mám jinak, než by si přál, tak je to přece jeho osud, ne?
...
Nemůžu si zvyknout na napuchlou dáseň. Pětka vlevo nahoře mi chce naléhavě něco říct. Hledala jsem, co se somatizuje bolestí zubů. Prý rozhodování. Hmm.
Mysím, že až ten zub vyflusnu, bude všechno jinak.
Budu vědět, že si nejsem jistá rozhodnutími, která dělám, ale nebude mi to vadit. Budu umět přehodnocovat události bez toho, aby mě zatěžovaly původní záměry.
Ono je to totiž zatraceně těžké.
..Jít svým směrem, kopat za něj a obhajovat ho před celým světem, brečet za něj a plivat krev, vybudovat podle něj celý svůj vnější a vnitřní svět a pak se najednou rozhodnout, že už to všechno nechci, že to všechno chci nějak úplně jinak.
To je totiž, jako bych říkala, že to všechno, co jsem udělala a co jsem si myslela, bylo nějak blbě, žejo. A kdo tohle umí. (Já ne.)
Obdivuju lidi, kteří mění směry a netrvají na správnosti původního. Ty, kteří dokážou roky dřít pro nějakou svoji vizi, investovat všechnu svoji sílu a pak jednoho dne říct: "Tudy ne, přátelé" a s lehkostí, nikoli zdrcením se pustit novou cestou.
Chtěla bych mít dost sebedůvěry na to, abych dovedla nelpět na tom, co už jsem dokázala.
Opustila jsem Radost proto, abych nežila v paralelních světech.
Ale stejně v nich žiju.
Vím to. Protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych Kea.

Svoboda slov

2008-10-02T00:15:00.001-07:00

Zjistila jsem, že mám nastaven zákaz anonymních komentářů.
To jsem tedy opravdu neměla v úmyslu.
Zákaz zrušen, buďte sami sebou.

Miluju spamy

2008-10-01T11:08:00.000-07:00

..krásně se z nich tvoří absurdní poezie..

Normal sexual life

Mad woman screams at man
I need you
Oh I need you...
I want you, my hero

She knows well what really matters
Your life
Your luck
Your home

Release your fantasies tonight
Stop mucking around with your tinypecker
Generate interest by turning rock hard
Prove her your true masculinity

Make her wet and crazy
Touch her deeper than ever before
She will be beging for your big hard piece of meat
She will want to wrap her lips around your new sha...

...Good..

Get what you want here
Bring joy to your life
Pink and shaven..
Save your marriage with rocking sex

from sweet cat

(Important notice:
..i need you)

Báseň je sestavena z názvů spamů, které mi přišly za poslední měsíc a půl.

Saudkova věrnost a láska

2008-09-30T06:33:00.000-07:00

Včera jsem jela do Prahy. Bylo časně ráno, zima jak v psírně, mlha.
Na jedné křižovatce jsem se podívala doprava a...
..z mlhy se vynořovaly obrysy spící krajiny, proříznuté opuštěnou hlavní silnicí a uprostřed té šedé silnice stála obrovská, nádherná, hrdě vzpřímená labuť!!!
Dívala se na mě a ani se nepohnula.
Byla v tom taková absurdní krása. Jako ze sna. Nebo ze Saudkovy vyvedené fotky.
Ten obraz ve mně zůstal a pořád se mi vracel. Až mi to nedalo a vygůglovala jsem si, co symbolizuje labuť.
Že prej lásku a věrnost.
Aha.

Doba ledová

2008-09-29T01:47:00.000-07:00

Přichází
to cítím
to se pozná
z drobných příznaků
jako, že jsem se začala mýt ve studené vodě
nebo, že mi přestaly chutnat meruňkové dukáty

Zneklidňují mne
věci, které se opakují
(třeba Božena Zbranková
která se objevuje na druhé straně Reflexu
a to v jakékoli domácnosti!!)

Učím se
přijímat moudrá rozhodnutí
spolykat všechnu jejich hořkost
a nevyzvracet při tom
žaludek, plíce a slezinu

Je povoleno
zamilovat se
jen jednou za geologické období
a doba ledová
ta se nepočítá
to je time out

Byla jsem připravena na bolest
ale znovu mě překvapila
pětka vlevo nahoře

Nebudu tě líbat
ale oklovávat
za nápad o rozdělených manželských postelích
ve chvíli, kdy potřebuju
být drcena obětím
kolem ramen, pasu a kotníků
...
abych neutekla